Povídka Marcus

O téhle povídce jsem dlouho přemýšlel, jestli ji vůbec zveřejnit. Je z herního světa Age of Sigmar a jeho rozsáhlého univerza. Na jedné straně nejsem jeho nijak velkým znalcem, takže pokud mezi ně patříte, berte povídku s rezervou, protože je dost dobře možné, že jsem se jeho kánonu v mnoha věcech vzdálil. Pokud naopak Sigmarův svět neznáte, pak se do povídky asi bez znalostí jeho reálií budete dostávat obtížněji. Ale chtěl jsem si to zkrátka zkusit – do brutálního, hrubého, násilnického světa postaveného na nekonečných bojích a válkách přinést opravdové postavy z masa a krve a s duší. O tom je následující povídka Marcus.

Horko v šachtě bylo nesnesitelné. Výpary unikající z prasklin v rozžhavené skále bodaly do očí, do nosu a propalovaly se jeho plícemi s každým dalším nádechem. Chodba se klikatila skrze neprostupnou masu skal a kamenů a za každým ohybem schodiště se teplota zvyšovala, přestože už před minulou zákrutou byla k nevydržení. Marcus by už za normálních okolností nedokázal udělat krok, ale biče dozorců je nutily překonávat ty nejvzdálenější zábrany v jeho mysli. Zastavit se nebo upadnout znamenalo smrt, a co bylo nejzvláštnější, Marcus na životě stále ještě lpěl. Na místě, kde život neměl tu nejmenší cenu, kde se denně další a další lebky přikládaly ke ztemnělým nebesům čnícím monolitům a kde se prolévala krev pro Krvavého boha…

Byl zvláštním zajatcem. Poznal to během večerů, kdy společně s ostatními nešťastníky seděl na zemi jejich cel. Ani v noci zde nebyla úplná tma. Na stěnách plápolaly pochodně, snad jako věčná připomínka, že Khorne miluje plameny skoro stejně vášnivě, jako miluje krev. Obličeje mužů kolem byly prázdné a bez života a odrážely poznání, že jejich pouť pozemským bytím skončí na tomhle místě a nebude to dlouho trvat. Jen se ještě nedostali do bodu, kdy by padli vyčerpáním, nebo sebrali tolik odvahy, aby pád vyčerpáním předstírali. On byl jiný. Stále v něm plápolal oheň a touha po životě, i když netušil, co může oheň v této pustině věnované zvrácenosti živit a proč by měl vlastně plápolat dál.

Cesta skončila a před nimi se otevřela obrovská sluj. Byla zde výheň jako v peci a Marcuse čekal další den naplněný lopotnou dřinou a práskáním biče.

x-x-x-x

Byli natěsnáni v řadách po deseti, jeden vedle druhého, rameno na rameni a štít vedle štítu. Jejich řadami probíhalo hmatatelné vzrušení, protože se blížil čas, kdy se odeberou na výpravu do Aqshy. Podle zvěstí zkušenějších to byla jedna z nejtěžších misí. Spálená země, rozžhavená sluncem a svým vlastním vnitřním ohněm, praskající povrch plný gejzírů. Do toho všeho váha brnění a pot prosakující koženým oděním. Ať už jste patřili k jakékoliv sortě Vytvořených bouří, doslova jste se vařili ve svém krunýři zbroje a pod vrstvami kovu. To nejhorší však nebyla mrtvá pustina. Tím nejstrašnějším byli živí démoni, rohaté stvůry páchnoucí peklem a horkem, které žili z tohoto světa a vysávali z něj životní sílu. Vedle nich stály psům podobné bestie, které si sedlali ti nejzkaženější ze zkažených, a za nimi táhly hordy šíleně vyjících bláznů a fanatiků, kteří Khornovi zaprodali svoji duši. To s nimi se měli střetnout.

Thracius je přelétl pohledem. Dvě stovky Liberátorů, mezi něž Darnocus patřil, oddíly elitních Retributorů, několik desítek jejich křídly obdařených bratří. Velká síla, ale bude stačit? draly se do jeho mysli pochybnosti. Na střetnutí s hrůzami plamenného světa? Jenže Sigmar jej nestvořil proto, aby pochyboval. Byl vykován v jeho zbrojnicích, aby bojoval a chránil světy mimo Sigmaron.

Na nevyslovený příkaz několik stovek válečníků pokleslo na kolena a jejich mysl zaplavily obrazy vysílané samotným Sigmarem. Utrpení tisíců. Zničené země. Nákaza Chaosu. Ďábelské symboly – vyznavačů boha Nurgla, Khorna, skavenů, všech, kteří se postavili jeho moci. Vysoké monumenty uprostřed hor Aqshy. Lebky, obrovské hromady lebek. Důl na železo a mosaz obklopený ohnivými kruhy. Jejich budoucí cíl, místo, kam je pošle Sigmarova bouře. V Darnocovi se cosi změnilo. Jako kdyby se něco zlomilo a zároveň zpevnilo. Křehké železo se přetvořilo v pevnější ocel. Jeho první bitva v Sigmarově jméně...

x-x-x-x

Celodenní dřina skončila a otroci se vraceli do svých páchnoucích cel. Zase jich bylo o několik méně a těla mrtvých byla odvážena k povrchu společně s vozíky vzácné natěžené rudy. Markus se ubíral středem zástupu, a přestože byl jeho zrak otupělý, za zatáčkou si jej všiml. Stál tam, jak to někdy dělával. Jeho nahá hruď byla zpocená stejně jako u otroků i jiných válečníků. Vlasy měl vyčesané do vysokého chocholu předčasně zešedivělých vlasů a ve tvářích hluboce vyryté emblémy ukazující, že jeho patronem je stále žíznivý Khorne. Od ostatních dozorců, nižší kasty Krvavých nájezdníků, kteří svůj čas místo plenění a vražd trávili hlídáním stovek zubožených lidských trosek, se vizuálně nijak nelišil. Nosil stejnou zbroj, emblémy, tetování i rituální jizvy. Co ho však odlišovalo, to byly jeho oči. Mezi vlčí smečkou náboženských fanatiků si zachovávaly jistý oduševnělý výraz a záblesk ďábelské inteligence. Oči, a pak ještě nazelenalé lemování jizvy na čele, která byla také lehce odlišná od znamení jeho společníků. Nádech byl jen slabý a nebyla to věc, které by si někdo mohl všimnout při zběžném pohledu. Markus však toho člověka, byl-li to tedy ještě člověk, znal mnohem lépe než kdokoliv z jeho vlastních druhů. Nájezdník stál na obvyklém místě a Marcus věděl, co to znamená.

Odevzdaně zavřel oči a vyrazil jeho směrem. Pocítil závan vzduchu, jak se dozorce za ním rozmáchl k úderu, ale rána bičem nedopadla. Šedý válečník vystoupil ze stínu, pokynul Markusovi a dozorce si toho všiml a odvrátil se stranou. Odevzdaně následoval válečníka do postranní chodby tak, jako již mnohokrát předtím.

"Postav se sem," přišel očekávaný rozkaz. Muž kolem něho chodil sem a tam jako šelma prohlížející si kořist, zatímco on poslušně stál s rukama spuštěnýma podél těla a čekal na bolest. Věděl, že přijde a že bránit se jí nemá cenu. Válečníkovy prsty našly poutko kladiva, uvolnily jej z jeho pouzdra a špinavé mozolnaté prsty se sevřely kolem rukojeti.

"Krev pro boha krve," zamumlal děsivým šepotavým hlasem.

"Lebky pro trůn lebek," dokončil zajatec s pohledem upřeným k zemi.

"Ještě ne, človíčku," usmál se válečník děsivým úsměvem, který odhalil do špiček vypilované zuby. Mezi nimi prokmitl jazyk, který snad byl na konci lehce rozeklaný, jako jazyk hada. Nebyl však zdaleka tak dlouhý. Byl to obyčejný jazyk obyčejného člověka, kterého jen bavilo působit bolest druhým i sám sobě. "Pokud se budeš chovat jako vždy, a já v to pevně doufám, tak ještě ne," zopakoval. "Krev bude stačit. Zatím. Čas ještě nedozrál."

Markus zavřel oči, ale čelisti mu sevřela pevná ruka nepřítele. Kdy o něm začal uvažovat jako o nepříteli? pomyslel si. Tady stál – otrok odvlečený ze své vesnice, nejposlednější z posledních, jehož údělem bylo pracovat, dokud nenastane čas, kdy i jeho lebka podepře trůn lebek. A zde byl on – jeho pán a vládce, ten, který ony lebky pro svého patrona sbíral.

"Otevři oči," zazněl rozkaz a Marcus musel uposlechnout. Obličej tyrana byl jen kousek od jeho a na krátkou chvíli si hleděli do očí. Vrah a oběť, lovec a kořist. Pak jej od sebe nájezdník odstrčil na délku paže a Markus věděl, že to všechno začne nanovo. Nemohl tomu uniknout.

x-x-x-x

Vzduch páchl ozónem, bleskem a bouří. Byl horký a chladivý zároveň, tak chladivý, jak jen může výboj čisté energie být. Podél páteře mu probíhalo jemné mravenčení a v očích se sbíraly slzy způsobené oslňujícím světlem. Kladivo. Kladivo odrážející stejný záblesk, kladivo se dvěma hlavicemi obklopené blesky. Ghal Maraz. Kladivo páchnoucí po síře a obtočené řetězy, z nichž odpadávaly šupinky rzi. Kladivo dopadající na Kovadlinu Tvoření a měnící duševní esenci v něco pevného a hmatatelného. Kladivo dopadající doprostřed jeho lebky a prorážející ji skrz naskrz. Rána, z níž proudí azurové světlo jediného pravého boha. Rána, z níž stéká krev po špinavých chodbách podzemí.

Další, co spatřil, byly nedozírné pláně Aqshy. Stokrát mohl být varován historkami a vyprávěním zkušenějších, ale když je teď poprvé spatřil, nemohl se cítit neohromen. Bylo slovo "pustina" dostatečné, aby popsalo, co viděl před sebou? Nikde nebyl ani záblesk života, ani pokroucený kmen polomrtvého stromu. Jen kameny a pole černé lávy, praskliny táhnoucí se zemí a horizont lemovaný sírovými mračny a dusivé páchnoucí ovzduší dosedající na vše kolem. V puklinách se blyštěla žhavá láva, které jako kdyby se nechtělo ven. Po jejich levici se tyčily rozeklané hory a pod nimi hořely plameny pekelných ohňů.

"Zde, bratři, leží náš cíl," začal Thracius. "Možná zde panuje den, ale i tak si nejspíš v tom šeru našeho příchodu museli všimnout. Nesmíme ztrácet čas. Zde by mělo dopadnout kladivo Sigmarova hněvu a my jsme ti, kdo povedou jeho ruku. Vytvořte formaci a vyrazíme."

Darnoca sevřel strach. Poprvé v boji, poprvé v cizím světě. Střetne se se stvůrami pekel, s nimiž se nikdy nesetkal, ale slyšel o nich desítky legend mezi ostatními válečníky. Jenže neměl jinou možnost než držet své místo, pozvednout štít a jít s ostatními tak, jak Thracius velel. Přemýšlel, jestli ostatní cítí to samé co on. V jejich nelidských kovových tvářích se neodráželo nic než plameny hořící kolem a nádech mračen plujících oblohou odnikud nikam, ale on měl koneckonců stejnou masku. Rouhačsky se zamyslel, jestli právě tohle je důvod, proč jim Sigmar vykoval masky, aby jejich tváře neprozrazovaly nic z toho, co cítí uvnitř.

Nitrem mu projel plamen. Bojí se. Jeho víra je slabá. Jen ti, kdo jsou silní, mají šanci přežít boj se silami zla. Znamená to, že padne mezi prvními? Protože měl pocit, že nic na tomto světě není tak slabé jako jeho víra.

x-x-x-x

Dnes to nakonec bylo jiné. Cizí válečník si ho vytáhl stranou už asi desetkrát a vždy měl s sebou stejnou rezavou a krví páchnoucí zbraň. Začal rukama a dvěma údery mu za jeho bolestiplného řevu zmrzačil prsty. Nožem pokračoval na jeho těle a přidával jednu jizvu ke druhé. Marcus řval a řval, ale nikdy ho ani nenapadlo, že by se vrhl vpřed, nabodl se na čepel a vše ukončil. Při první lekci, jak tomu démon říkal, byl sám trýznitel překvapen. "Ty nejsi zbabělec," řekl, když skončil. Na čepeli a hlavici jeho kladiva se leskla krev a on si svou oběť zvědavě prohlížel. "Proč ses nezabil? Měl jsi možnost nabídnout svůj život mému pánu, snad stokrát, a ty jsi ji nevyužil."

Marcus jen lapal po dechu a nechápal, jak je možné, že ještě žije. Kladivo ho udeřilo takovou silou, že slyšel, jak mu praskají kosti v těle. Jenže pak se stalo něco nečekaného. Jeho mučitel odložil kladivo, sepjal ruce a začal se modlit, zaříkávat, pronášet nějaké kouzlo nebo něco podobného a Marcus cítil, jak se mu vrací síla. Ze sepjatých prstů proudila nazelenalá stínová záře a dotýkala se jeho ran, které se zvolna zacelovaly a na jejich místě se objevovaly bledé jizvy vypadající, jako kdyby byly několik měsíců staré.

"Proč jsi nenabídl svoji lebku pro trůn lebek? S chutí bych ji přijal," zavrčel pak bojovník.

"Protože chci žít," zamumlal Marcus a válečník v tu chvíli propukl v upřímný hluboký smích, který se rozléhal liduprázdným podzemím. "Zatím," řekl, když se uklidnil. "Pokud to je tak, že je to tvým přáním, a mému bohu bude prozatím stačit pouhá krev, kdo jsem já, abych to zpochybňoval?"

A tak to šlo dál týden za týdnem. Někdy měl Marcus klid, ale někdy při cestě z šachty narazil na svého tyrana a pak byl znovu mučen, týrán, na konci takřka zavražděn a záhadnou magií přiveden zpátky. Sám přitom lpěl na životě z důvodů, které ani on sám nechápal. Jenže představa, že by se vzdal, pro něj byla tak neuvěřitelná, že si to ani nedokázal připustit. K rostoucímu úžasu a potěšení válečníka, který v ruce držel dýku a nakonec vždy i kladivo.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Bojovník sevřel válečné kladivo, na němž bylo poznat mnoho let používání, a Marcus se připravil na bolest. Znovu nesměl zavřít oči a musel se dívat, jak se hlavice blíží. Tentokrát mířila na hlavu. Ještě nikdy nedostal poslední úder na hlavu. A pak se to stalo. Hlavice zbraně se stříbrně rozzářila a zasáhla ho doprostřed čela s ohromující silou a komnata vybuchla oslnivě bílým světlem. V něm se odvíjely runy jakéhosi prastarého neznámého písma, a pak jej najednou pohltila tma.

x-x-x-x

Zvon nářků se žalostně rozezněl nad celým Sigmaronem a stařičký Petrakoros zvedl hlavu. V Říších smrtelníků se znovu naplnil tragický osud a další duše byla vyrvána ze svého těla. Obrázek až příliš častý na to, aby v Petrakorově obličeji schovaném pod zlatou maskou dokázal vyloudit účast. Jenže Petrakoros byl již velmi starý a zkušený a velmi dobře tak poznal podtón, který rozezněl nebesa a kvůli kterému zde sedával celé dny a čekal. Tato duše byla jiná a byla určena Sigmarovi, aby se o ni postaral a přijal ji do své náruče. Jeho nebeskou armádu dnešního dne posílí přinejmenším jeden nový muž, který tak bude moci svoji zlobu obrátit v něco čistého a správného. Smyslem jeho života bude pomstít sebe i všechny další nevinné, jejichž životy byly položeny na oltáře falešných a špatných bohů. Petrakoros již nevládl silou paží natolik, aby dokázal pozvednout kladivo, ale byli zde jiní, kteří té práci rozuměli. Jeho úkol byl čekat na nové duše a jedna taková se právě blížila…

x-x-x-x

Khargos nevěřícně zíral na to, co provedl. Vůbec neměl v úmyslu útočit na hlavu, ale jako kdyby jej zachvátila nějaká neznámá síla a proti jeho vůli vedla ránu zcela jinak, než zamýšlel. On žádný záblesk ani stříbrnou záři neviděl. Hleděl na tělo ležící v tratolišti krve a zmocňovalo se ho zoufalství a vztek zároveň.

Věděl, že je jiný než jeho druhové, kteří se také poddali krvavému bohu. Podobně jako oni býval obyčejným člověkem. Když byla jeho vesnice napadena, bojoval ze všech sil a nakonec zůstal naživu jako poslední ze všech svých druhů. Jeho kovářské kladivo kosilo šílející nájezdníky jednoho po druhém a jeho zbraň i on sám byli na konci zbrocení krví. Jenže na konci čeho? Tohle přece nebyl konec bitvy. On sám byl ještě naživu a kolem něj se rozprostíraly zástavy krvavého boha. Bitva neskončí, dokud nebude mrtev buď on, nebo všichni ostatní. Máš pravdu. Tahle bitva nekončí dnešním dnem nebo touto hodinou, rozezněl se mu v hlavě cizí hlas. Pokud se ti to, co jsi dokázal, zdá málo, poklekni. Zaváhal. Měl si kleknout tváří v tvář nepříteli? Jenže ten hlas nedovoloval vzepřít se a byl mocný nade vší pochybnost. Poklekni a polož zbraň, jinak bude tvá lebka ještě dnes večer zdobit můj trůn, zahromoval hlas ještě jednou a Khargos už nezaváhal. Zabořil svá kolena do tvrdé skály a sklonil hlavu.

"Můj pán je potěšen tím, co jsi předvedl," ozval se nad ním drsný hlas. Khargos zvedl pohled a spatřil vysokého obrněnce v rudé helmě s rohy, z níž na něj shlížely šílené krví podlité oči. Dvojbřitou sekeru držel skloněnou a nezdálo se, že by hodlal dokončit své krvavé dílo. Naopak k němu napřáhl ruku v páchnoucí a vlhké rukavici a nabídl mu ti. Khargos ji opatrně stiskl a nechal se vytáhnout na nohy.

Od té doby byl jedním z nich. Zabíjel a mučil se stejnou vášní, ale nemohl si nevšimnout, že se i tak v mnohém liší. Nesdílel bezhlavost ostatních a nevrhal se do bojů s odkrytými zády, cíle si pečlivě vybíral. Koneckonců bylo v zájmu jeho boha, aby byl v jeho řadách co nejdéle a dodal co nejvíce trofejí bude moci. A ještě v jedné věci byl odlišný. Ovládal magii. Dokázal regenerovat i ta nejhorší zranění, zcelovat kosti pouhou myšlenkou. Jenže Khorne opovrhoval magií, nenáviděl ji a pronásledoval její praktikanty na každém kroku. Byl tak heretikem a neznabohem přímo uprostřed řádu s přísnými pravidly a ještě přísnějšími tresty pro každého, kdo se znelíbil.

Možná by měl být rád, že se na nic nepřišlo, zapomenout, že něco takového umí, a splynout s davem, jenže to bylo silnější než on. Trápit jednoho a toho samého člověka pořád dokola bez ohledu na to, zda si pro něj sáhne svým spárem smrt nebo ne, bylo jako droga. Mohl tak dosáhnout mnohem dál bez ohledu na to, co tělesná schránka oběti vydrží. Jeho bůh chtěl krev a kosti, a on mu je dával, ale Khargos chtěl i něco sám pro sebe. Před časem narazil na ideální oběť – muže, který navzdory vší prázdnotě a beznadějnosti vlastní existence lpěl na životě. S ním se mohl kochat znovu a znovu, ale nyní jej ztratil. Tohle ani jeho schopnosti nezvládnou napravit.

Zaplavila ho nekonečná zloba pramenící až z hlubin jeho zvrácené duše. Popadl kladivo a prudce se rozmáchl, aby udeřil, a pak znovu a znovu. Pokud on nedostane to, co chce, pak se i samotný Khorne bude muset obejít bez své lebky. Krev bude muset stačit, tak to řekl na začátku jejich lekce, a tak to bude platit i na jejím konci. A té krve bude tentokrát spousta…

x-x-x-x

"Sevřete řadu. Těsněji k sobě, bratři," křičel Thracius. "Je jich mnoho a nesmí se dostat skrze nás."

Darnocus stál na samém okraji štítové zdi. Cítil pevné rameno a ocel svého souseda, ale z druhé strany nikdo nebyl, byl sám. Připadal si zranitelný, ale zuřivý úder smečky nepřátel vedl do trochu jiných míst jejich formace. Nedali se nazvat jinak než smečkou. Jakmile je zahlédli blížit se k budovám rozesetým kolem dolu, vrhli se vpřed s řevem, při němž tuhla krev v žilách. Skoro se zdálo, že příchod nepřítele vítají. Přitom první řady neměly nejmenší šanci proti těžkým hlavicím jejich kladiv a jejich vlastní útoky se zarážely o nastavenou hráz bytelných štítů. Jako stroj postupovala sevřená formace krok za krokem vpřed a prodírala se měkkými těly Khornových stoupenců. Darnocus sám se do boje ještě nedostal a nevypadalo to, že by se mělo něco změnit. Kultisté se hrnuli z dolu a jako zběsilí útočili na nejbližší nepřátele, aniž by si formaci prohlédli, a tříštili se tak o její nejpevnější střed. Nikoho z nich nepadlo pokusit se hledat nějaké slabé místo. Jen jednou musel nastavit štít ráně sekerou, ale k protiúderu se nedostal, zbloudilého válečníka smetl stranou jeho soused.

Před nimi se tyčila osamocená věž obehnaná nízkým valem. Za ním stálo několik budov, které odsud nebyly vidět, ale v nich se nacházely jen vozíky a harampádí. Většina místností pro posádku byla ukrytá v podzemí. Netušil, jak je možné, že to ví, ale věděl to. Byl uprostřed bitvy, ale měl čas dívat se kolem. Připadal si, jako kdyby tudy už jednou procházel. Řetězy z oceli však tentokrát nahradily řetězy víry. Pohlédl na své společníky a cítil prázdnotu. Krok za krokem následoval jejich pohyb, ale bylo to jako procházet se v řadě otroků, aniž by znal muže sedícího vedle v cele nebo jdoucího po jeho boku. Netušil, co se honí jejich hlavami za zlatými maskami. Jejich obličeje byly jeden jako druhý, oči vyhaslé pod ranami bičů krutých otrokářů. V ruce držel kus kovu ve tvaru kladiva, vzácného a lehkého jako žádný jiný kov v celém vesmíru, ale měl utkvělý pocit, že by jej měl vzít a odevzdat do oprýskaného zrezlého vozíku s ostatní rudou, kterou přinesli jeho bratři. Z oblohy sjel k zemi blesk jasného světla a ze země vyšlehl gejzír ohně. Hlava mu hrozila se rozskočit, protože jeho vidění světa se prolínalo s něčím, co byly nejspíš vzpomínky na to, co se nikdy nestalo.

Z pevnosti se vyhrnuly další válečníci, nyní mnohem lépe obrnění a vycvičení. Jejich zloba byla stejná jako u otrhaných fanatiků, ale vše bylo podpořeno brutální silou jejich svalů a výcvikem. Štítová zeď poprvé zakolísala. Thracius někde v dálce křičel rozkazy, ale i tak se sevřená linie rozpadala a bitva se pomalu tříštila do klání osamocených skupinek a v šarvátky jednotlivců. To mohl být konec Vytvořených bouří, protože to nebyl jejich styl boje, ale i tak jich bylo dost a natolik dobře vyzbrojených, že by neměli být udoláni. Khornových stoupenců zde nebylo tolik. Dvě stě Válečníků krve a asi tři sta Krvavých nájezdníků, prolétlo Darnocovi hlavou.

x-x-x-x

Neviditelná síla mu zasadila úder do hrudi a Markus se zkroutil bolestí. Kolem jeho těla se rozlétly jiskry azurového ohně a dopadly mu s nepříjemným štípáním na tvář. Na levé straně to cítil jako bodavou bolest, jako když vám na holou kůži dopadnou uhlíky z ohně, ale na pravé necítil nic. Další rána do hrudi a další němý výkřik, který mu unikl ze rtů, ale který nebyl slyšet. Bylo to, jako když ho na kusy trhalo Khargosovo kladivo, ale zároveň jiné. Bolest byla podobná, ale kromě toho jej prostupoval pocit, jako kdyby se mu skrze svaly propalovala neznámá síla. Cítil ji v pravé paži, v místě, kde by měl mít srdce a uprostřed čela. Jinde ne, jinde necítil nic a ani si neuvědomoval, že by měl jiné údy nebo části těla. Chtěl křičet, ale hlasivky jej neposlouchaly. Nebyly ještě prostoupeny tou tajemnou silou.

Vydrž, bratře, zaslechl drsný hlas, zatímco jej pohltila další vlna bolesti, probodla mu oči i uši a on měl najednou pocit, že vidí a slyší. Spatřil azurově jasnou záři a slyšel hukot, opakující se kovové rány a mumlající hlas, který ho měl povzbudit, ale spíše jej děsil. Další a další úder dopadal, pálení jisker ustávalo, ale bolest nikoliv. Jako kdyby to trvalo nekonečné hodiny, ale pak se najednou zdálo, že to všechno přestalo. Poslední úder tak přišel naprosto nečekán. Skulil se na zem a zjistil, že ležel na kovovém loži překrytém tmavě modrou látkou. Roztřesenými prsty se pokusil nahmatat místo na hlavě, kde čekal, že najde jen roztříštěné kosti a vlhkost krve, ale jejich bříška narazila na kovový povrch něčeho, co mohlo být helmou. Nebyl to studený kov. Byl něčím zahřátý, ale chladnul s každým okamžikem.

"Takhle je to lepší," ozval se znovu hlas. "Tvůj obličej byl ošklivě znetvořen. Ale hodně z nás nosí helmice a sundává je jen výjimečně."

"Kde to jsem?" hlesl vystrašeně. Vše kolem mu připadalo cizí, ale zároveň neměl nejmenší tušení, co by měl čekat, že uvidí. Nepamatoval si vůbec nic, snad jen lesy kolem vesnice a pocit, že by mělo být mnohem větší horko.

"Toto je Sigmaron. Místo v posvátné říši Azyr a tvá duše byla provedena skrze brány tohoto světa, protože ji čeká důležitý úkol." Muž měl hlas učence, ale jak se pozvolna rozplývala mlha před Markusovýma očima, viděl leccos, jen ne vzdělaného muže. Pod tabardem měl pletence svalů jako z ocele a obličej schovaný za děsivě vyhlížející maskou z ryzího zlata. "Neboj se, bratře. Prožil jsi strašné věci a je lepší, že si na některé z nich nevzpomínáš. Věz však, že nyní jsi členem bratrstva, které se postará o tvé potřeby, a zároveň dá tvému životu smysl, který jsi dosud postrádal. Podej mi ruku, bratře."

Marcus na okamžik zaváhal, ale pak nabídku přijal a muž jej s neobyčejnou lehkostí zdvihl na nohy. "Vítej, Darnocu. Toto je Sigmarův svět a jediná oáza bezpečí ve všech známých říších. Brzy tomu ale bude jinak. Buď pozvedneme ostatní Říše smrtelníků, nebo sami padneme pod náporem hord démonů a odevzdáme tento svět Vládcům Chaosu. To ukáže čas, ale válka již začala. Největší, jakou říše dosud zažily. A ty toho všeho budeš součástí."

x-x-x-x

Oddělil se od hlavní vřavy a jako ve snu zamířil ke věži. Jako kdyby jej tam táhla neviditelná síla. "Darnocu, ve jménu Sigmara, drž linii," zaslechl svého souseda, a pak i odněkud z větší dálky Thraciův hlas křičící na něj to samé. Nedbal na to. Zábrany jeho mysli se definitivně zhroutily a vydaly svá tajemství.

"Nagheride," křikl na Válečníka krve, který k němu byl otočen zády a kterého poznal. Tupé bezcitné stvoření, které před jeho očima zavraždilo tři mladíky, protože se mu při jejich příjezdu do tábora zdáli příliš mladí a slabí. Rudě obrněné monstrum se na něj vrhlo a pokusilo se zasadit úder sekerou, ale Darnocus nastavil úderu svůj štít. Rukou mu proběhl těžký otřes, ale vydržely, štít i ruka. Než jeho sok znovu pozvedl sekeru, byla řada na něm a kladivo opsalo široký oblouk a srazilo stranou jeho levičku s druhou zbraní. Ozval se odporný tříštivý zvuk a Nagherid se bolestně zašklebil, ale vyřízen nebyl. I na odražení jeho druhé rány musel mladý liberátor vynaložit veškerou sílu. Válečník útočil přesně tak, jak očekával, bez rozmyslu a krytí. Také druhý Darnocův úder našel cíl a tvrdě zasáhl tentokrát tělo obra. Jeho sok pozpátku zavrávoral a Darnocus byl odhodlán neposkytnout mu čas na odpočinek a vzpamatování. Následoval jej krok za krokem, a přestože mu ruce umdlévaly, přidával další údery a odkrajoval z jeho sil rychleji, než ztrácel ty své. Nakonec jej dotlačil až ke skalní stěně, kde se jeho nepřítel vzepřel a vrhl se vpřed v posledním záblesku zuřivosti. Byl připraven a mocným úderem jej poslal krvácejícího a dobitého k zemi.

Měl teď čas rozhlédnout se kolem. Jeho střet jej dostal dost daleko od hlavního boje. Celou dobu se nacházel na samém okraji bojiště, kde byla vřava nejmírnější, a jeho souboj jej odvedl ještě dál. Zmateně hleděl na šílenství, které se před ním odehrávalo. Vytvoření bouří šlapali po tělech nepřátel a postupovali k věži, ale už jich nebylo zdaleka tolik jako na začátku bitvy. Jejich těla nikde neviděl, jako kdyby se jeho druhové někam ztráceli. Vzduch čpěl krví a podivným zápachem ozónu, který přehlušoval i sirnatý zápach vzlínající ze země.

Darnocus chvíli netušil co dělat, ale pak se jej znovu ujaly vzpomínky. Vždyť tohle místo znal také – vstup do šachet. Nadechl se, zprudka se rozmáchl kladivem a nechal jej dopadnout na dřevěné dveře, které se roztříštily v záplavě třísek. Netušil, zda jej za jeho zády stále ještě někdo volá, ale bylo mu to jedno. Vstoupil do chodby svažující se do nitra hor. Zde bylo místo, kde poprvé ochutnal bič dozorců. Pod zbrojí pocítil palčivou bolest, jako kdyby znovu utržil úder jen proto, že si dovolil odkašlat, jak jej dusily výpary. Zaťal zuby a pokračoval dál. Chodba se klikatila, ale na nikoho nenarazil. Dozorci byli pryč, vyběhli na povrch zúčastnit se bojů. Uviděl jen jednoho nájezdníka skrčeného v rohu. Nevšímal si ho. Jeho osud byl zpečetěn. Khorne neměl upotřebení pro zbabělce jako on.

Minul několik otroků, kteří k němu zvedli unavené oči, ale nijak jinak nereagovali. Byl pro ně přízrakem, mámením obluzených smyslů. Jeho zlatá zbroj byla v tomto pekle něčím tak nepatřičným a neskutečným, ale jim přesto pohled na zlatého bojovníka s modrým pláštěm na zádech a tisíce let zapomenutými insigniemi na štítu nepřišel podivný. Byl jsem jako oni a zároveň nebyl, prolétlo mu hlavou. Proto si mne Khargos našel. A teď si najde on jeho.

Po několika minutách se mu to konečně podařilo. Khargos už na sobě neměl černé nohavice a holou hruď, ale byl oděný do rudé zbroje Válečníka krve. V ruce držel své staré kladivo. "Vytvoření bouří," hlesl. "Už jsme o vás slyšeli. Jste tak pošetilí, že jste přišli vyzvat moc našeho boha? Dovede si představit, kolik věrných má bůh krve? Nejspíš ne. Jinak byste se dál krčili za svými bránami ve strachu z jeho moci tak, jak to činil váš falešný bůh po tisíce let. Působivé," pronesl pak, když si prohlédl sokovu výzbroj. "Bude to zajímavější než vraždění těch chudáků."

Darnocus mlčel a vnitřně se třásl pod tíhou vzpomínek. Všechno teď viděl, jako kdyby se to stalo včera. Překování duše v kov bylo možná bolestnou zkušeností, ale teprve teď a tady proces jeho přetvoření dosahoval vrcholu. Změna odehrávající se v jeho nitru byla stejně zásadní jako ta, kterou prodělal v Sigmaronu. Zalila ho taková vlna nenávisti k tomuto místu i tvorovi, že se jí nechal pohltit a pozvedl zbraň.

"Tak pojď," vyzval jej Khargos. "Pojď prolít krev pro boha krve. Tvojí lebku přinesu k jeho trůnu a on ji umístí na čestné místo."

"Zatím ne," usmál se Darnocius pod maskou. "Krev bude muset stačit. Já totiž hodlám žít." Přes Khargosův obličej přeběhla vlna poznání. Bylo to už dlouho, možná rok, co ztratil svoji oblíbenou hračku, ale teď v kovových rysech viděl jasně vepsanou podobu člověka, kterého kdysi zabil.

"Zabiju tě i podruhé," zavrčel a rozmáchl se kladivem. Zachřestily řetězy a Darnocius se podvědomě skrčil. Jenže pak si uvědomil, kým je, a toto vědomí převážilo nad vzpomínkami. Hrdě se narovnal, pevněji sevřel rukojeť zbraně a zašeptal: "Sigmare, dej mi sílu."

x-x-x-x

Thracius byl možná rozzloben na nejvyšší míru, ale jeho tvář byla nehybnou kovovou maskou. Cokoliv se odehrávalo v jeho nitru, zůstalo jeho okolí skryto. "Toto není způsob, jakým bojujeme. Naše síla je v jednotě, v odhodlání, v síle našich bratrů. Nebojujeme jako…" dlouho hledal vhodné slovo, "jako zvířata, která vycítí krev. Sebrat se a opustit své druhy," odfrkl si opovržlivě, "to je něco, co já osobně nepamatuji, že by si někdo tvé hodnosti a zkušeností dovolil. Byl jsi Vykován," zahřímal. "Vykován, rozumíš? To znamená, že jsi byl vybrán samotným bohem a vyveden do Azyru, abys poslouchal příkazy a plnil jeho vůli."

"Jeho vůlí bylo zničit zlo a potrestat viníky," odvážil se namítnout a Thracius se zastavil uprostřed pohybu.

"Ale takhle?" hlesl velitel. Marně se snažil z paměti vytěsnit obraz zmrzačeného těla Khornova Válečníka pokrytého vrstvou krve.

"Ten Válečník byl mágem," hájil se Darnocus.

"Nesmysl," okřikl ho Thracius. "Khornovi válečníci nesnáší magii a staví se proti ní. Neexistuje možnost, že by někdo z nich dokázal kouzlit."

"Tento ano. Když jsem jej tady našel, chystal se praktikovat nějaký rituál. Navíc jsem se s ním setkal," na okamžik zaváhal, protože mu to stále připadalo neuvěřitelné, "ve svém minulém životě. Mnohokrát. Pokaždé kouzlil. I nyní se pokusil vyvolat kouzlo, ale já mu v tom zabránil."

"Ale tohle," Thracius znovu otočil svoji masku ke zkrvavenému tělu, "snad nebylo nutné."

"Zabil jsem ho," odvětil Darnocus pevným hlasem. "Desetkrát. Stejně jako on mne. A pokud mne bude někdy někdo soudit, bude to Sigmar."