Povídka Šest dnů

Povídky? Abych byl upřímný, nepíší se mi úplně snadno a ani jako čtenář nejsem jejich velký fanda. Na druhou stranu člověku umožní si vyzkoušet něco, co se do knížky nehodí. Hrát si s časem a netrápit se tolik tím, jestli se v ní čtenář vyzná nebo ne. Však není tak dlouhá, aby se nedala přečíst znovu. Mám rád, když nechává prostor k vlastní interpretaci, domyslet si vlastní pointu. Právě taková je povídka "Šest dnů". Zvláštní. A k tomu svým způsobem romantická. Chtěl jsem napsat něco, co by nebylo tak temné, což se asi nakonec úplně nepovedlo, a dopadlo to, jak to dopadlo. I když jak vlastně dopadla?

Den šestý

"Pamatuješ si ještě, jak to vlastně začalo?" Rozhodla se neodpovědět, ztracena ve vlastních myšlenkách, a tak pokračoval. "Není to tak dávno, ale stejně mi to připadá jako celá věčnost. Nekonečná jako moře."

Proč mluví o moři? Zrovna dnes, zrovna na tomhle místě… Když moře je vše, co vidíme, vše, co máme, a je ničím v porovnání s našimi životy, které se chystá vzít. Vlny dorážely proti skále, na níž seděli, a našlehané do pěny se rozlévaly kolem jejich bosých nohou. Její boty ležely o kus dál za linií přílivu, on žádné boty neměl.

"Nechci, aby to dnes skončilo," povzdechla si. "Chtěla bych ještě jeden den. A po něm další."

"Podívej se na mne," usmál se hořce. "Ještě jeden den? Nechtěla bys vidět, co by bylo zítra a pozítří. Měli jsme šest dnů a ty jsou pryč."

"To je tak nespravedlivé," do hlasu jí vstoupilo ostří. "Proč?"

"Protože to tak je a nemůže to být jinak." Slunce se klonilo k západu, rudý kotouč barvil nedozírnou hladinu krví a od hořící hladiny se stejným odstínem barvila temná mračna stahující se k pobřeží.

"Poslední den," zašeptal a bylo poznat, že nyní se již neobrací k dívce po svém boku, ale mluví sám k sobě. Pomalu se postavil a obrátil se k nekonečnému oceánu.

"Copak není jiné cesty?" zvolala zoufale a chytila ho za dlaň.

"Pro mne ne. Nemohu zůstat."

"A pro mne také žádná cesta není?"

"Máš v sobě moře." Jeho drsná dlaň se svezla po její tváři a jejich pohledy se střetly. Ukazovákem jí přejel po rameni a pokračoval dál, přesunul jej na bok a zamířil výše. Jeho dlaň zamířila pod oblinou jejího levého ňadra. Bylo to poprvé, co se jí takto důvěrněji dotkl, a tlukot vlastního srdce naprosto přehlušil její zadrhávající se dech. Ruka se zastavila. "Ale to je málo." Pohled se mu zastavil na černé perle zavěšené na jejím krku. "Moře a oceán, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Moře s oceánem srovnávat nemůžeš." Pohladil perlu. "Odnes si své moře domů a vzpomínej na něj, na jeho vlny a šepot, na mušle vyplavené na břeh. Ale oceán a jeho hlubiny raději zapomeň." S tím se otočil a učinil první krok směrem od ní.

Podlomila se jí kolena a voda se rozstříkla kolem ní. "Ne," vzlykla. "Napsala jsem dopis," zavolala v posledním pokusu jej zastavit. "Matka na mne udeřila a chtěla vědět, kde jsem přišla k té perle. Nechala jsem si ji, ale…"

Den pátý

Kroky jí ztěžkly obavami a bořily se do mokrého písku, jako kdyby je pod něj stahovala neviditelná závaží. Občas se škrábla o rozbitou mušli, občas o ostrý kamínek, ale to nebyl důvod, proč se její tajil dech, když se blížila k osudové skále. Bála se, že už bude pryč. Bála se, že tam bude.

Její obavy se naplnily. Pod útesem seděla shrbená postava, zády k ní, čelem k zálivu. Voda dosahovala až k ní a vlny jí útočily proti kotníkům. Část pláště spočívající na zemi byla promáčená, kolem se rozlévaly kaluže chycené v malých přílivových jezírcích. Došla až k němu, aniž by se ohlédl nebo se třeba jen pohnul. Dotkla se jeho ramene a těžký černý plášť zapraskal, jak byl ztuhlý sraženou solí. Jako kdyby ležel hodiny v mořské vodě a pak jej vysušilo slunce.

"Raději zůstaň, kde jsi," varoval ji.

"Proč? Máš strach, abych se nenamočila?" přinutila se k úsměvu.

"Ne. Mám strach, že uvidíš moje oči."

"Ty už jsem viděla. A byl to jeden z nejhezčích pohledů, který se mi naskytl, děkuju za optání." Předstírala bezstarostný tón, vykasala si suknici a bez zaváhání se posadila vedle něj. Nedbala na to, že její sukně bude stejně mokrá, a položila mu ruku na rameno. Bála se na něj podívat, ale dokud to neudělá, mohla svůj strach odložit stranou. Třásla se, ale mohlo to být zrovna tak chladem.

Jeho dlaň si našla tu její a jejich prsty se propletly. Jeho drsná kůže, její hebká jako alabastr, ještě tak mladá, že jí nestačily zničit roky dřiny. Položila si hlavu na jeho rameno a zaplavila ji vůně soli a rybiny, vůně moře, na které byla zvyklá celý svůj život. Vlhký plášť byl jako polštář, hebký a studený.

"Budeš dnes zase vyprávět?" zeptala se jako dítě dožadující se své pohádky před spaním.

"Miluji tě," zašeptal a ten zvuk se ztrácel v šumění příboje, který jako kdyby se náhle utišil a šeptal zcela jinou píseň než před chvilkou. Píseň strachu, vlny pohupující bezbranným plavidlem, trhající se plachtoví, dřevo praskající pod náporem vody svírající se ze všech stran byly náhle nahrazeny něžnou písní písečné pláže, na níž spočinuly dvě duše, které se hledaly celou věčnost.

Otřásla se – touhou, obavami, chladem, paprskem slunečního tepla, který ji šimral v podbřišku. Jenže věděla, že nemůže zajít dál než k doteku rukou a k sevření dlaní. I to bylo krásné. Stejně krásné jako jeho hlas a příběhy, které vyprávěl. Ale toho večera ne. Toho večera nemluvil o černé perle a o tom, komu patřila před ní, a o místech, kterými musela projít, než se dostala k ní. Mluvil o konci, zkáze a o tom, co přijde zítra. Když skončil, po tvářích jí tekly slzy jedna za druhou.

Den čtvrtý

"Kde zase je?" rozčílil se. "Zase zmizela jako pára nad hrncem. Já tu holku na mou duši…"

"Všechno má hotové," zastala se jí matka. "Spravila sítě a odvezla úlovek do vsi, většina se ho prodala."

"Dobře," zabručel. "Kolik přinesla?"

"Patnáct krejcarů. Za ten úlovek, který jsi dnes přitáhl, to je dobré dost."

"Nech si toho," obořil se na ní. Sama netušila, kde se v ní vzalo tolik odvahy mu odporovat. Dobře věděla, že nejde pro ránu daleko, a pokoušet jeho náladu byla hloupost. Možná to bylo i proto, že byla sama nervózní. Majdalenka se opravdu vytratila hned, jak jí předala mince, a ani se nenamáhala vejít do stavení. Nevěděla, kam odchází, ale to ji tolik netrápilo. Bohové věděli, že tady na konci světa nebylo moc míst, kam by se mohla vydat. To pohled jejích očí byl tím, co jí dělalo obavy. Byl prázdný, nesoustředěný a ztracený v jiném světě.

"Jestli se ta holka tahá s nějakým šmejdem ze vsi, přerazím tomu hajzlovi obě ruce. A jí jakbysmet. A tobě taky, za to, žes ji špatně hlídala," pokračoval ve svých výhrůžkách a jeho nálada byla temnější než noc.

Už se nadechovala, že mu něco odpoví, ale prozřetelnost ji varovala. "Nešla do vsi," řekla místo toho.

"Cože?"

"Říkám, že nešla do vsi. Naopak se z ní přihnala tak rychle, jak jen mohla. Nemusíš jí podezírat z toho, že by se tahala s nějakým klukem odtamtud."

"Výborně. Tak kde tedy podle tebe je? Kam se naše dceruška sebere a odtáhne, jakmile prodá to, co jsem pro vás přes noc a ráno nalovil, he?"

"Chodí na druhou stranu k moři. To moře ji láká," odpověděla a v tu chvíli jí po zádech přeběhl mráz, aniž by věděla proč.

"A co tam asi dělá? Chodí tancovat na útesy? Přebírá písek na pláži? Varuji tě, jestli se jednoho dne přitáhne s břichem nebo se na ní nalepí nějaký budižkničemu, budeš se mi z toho zodpovídat."

Moře ji láká. Vzpomněla si na všechny historky, které slýchávala jako malá, o poutnících, kteří zbloudili v mlze, aby se již nikdy nevrátili, o ztroskotaných lodích plujících každý rok během výročí svého ztroskotání kolem domovských přístavů, o duších, které tyto přízraky uchvátily. Vzpomněla si na oči své dcery zahalené v přízračné mlze. Něco se děje. S ní, s tímto místem nebo s obojím zároveň. Jenže jak bojovat s přízraky? Jak to vysvětlit tupému muži, který rozumí jen mořským proudům, řemenu, tvrdým slovům a výhružkám? A ta perla? Kde ta se tady u všech všudy vzala?

Den třetí

Jakmile měla doma vše hotové, sebrala se a utekla k pobřeží. Těšila se jako malé dítě. Marně se snažila nalhávat sama sobě, že žádným dítětem není. Bylo jí čtrnáct a její sny o chlapcích byly zatím jen pouhými sny. Snila o tom, že si ukradne svůj první polibek, o tajných schůzkách a procházkách a o tom, že její vysněný bude tím nejlepším a nejhezčím chlapcem ve vsi. Zatím však nikoho takového nepotkala, přestože pár divokých představ už za sebou měla. A pak najde na břehu moře dospělého muže, pomůže mu z nesnází a dostane od něj za to perlu. Mamka měla nějaké podezření, ale zatím se jí nikdo na její výlety neptal a ona doufala, že to tak zůstane co nejdéle. Celý večer si pohrávala s perlou a snila o tom, že se odpoledne zase vypraví za svým tajemným zachráněným.

Uvědomila si, že jí vlastně neřekl své jméno. Ani ona jemu to svoje. Už asi posté se bezmyšlenkovitě dotkla černé perly. Pak jej konečně uviděla a celý svět jako kdyby se rozjasnil. Panovalo lezavé vlhké počasí, kolem útesů se převalovala mlha, hrozilo, že přijde déšť, ale jakmile jej spatřila, všechno se to náhle vytratilo.

Přidala do kroku a několik desítek metrů popoběhla, dokud si neuvědomila, jak hloupě to musí vypadat, pokud se na ni dívá. Rozeznávala jej pouze jako siluetu na skalách, kolem které povlává plášť jako křídla. Přinutila se k volnějšímu tempu. Když se šplhala po skále k místu, kde stál, běžel jí hlavou příběh, který jí včera říkal. Byla to krásná pohádka, byť děsivá a smutná, ale pořád jen pohádka. To si namlouvala do okamžiku, kdy se vyškrábala na vrcholek útesu a pohlédla mu do očí.

Kůže jeho paží měla nazelenalý nádech, na hřbetu ruky mu rašily drobné šupinky, jako kdyby se prodíraly kůží na povrch. V obličeji mu plály bledě modré oči a z nich vyzařoval nekonečný smutek. "Začalo to dříve, než jsem čekal, má lásko," pronesl. "Pochopím, když se teď sebereš a odejdeš odsud. Myslím, že teď chápeš, že to, co jsem ti včera vyprávěl o zahradách Ail´As´Ageemu nebyl žádný výmysl. To místo existuje a já do něj patřím mnohem více než do tvého světa. Zde jsem jen na skok a už slyším, jak mne oceán volá zpět."

Polkla a nevěřícně hleděla na tělesnou proměnu, kterou za pár hodin prošel.

"Chápu tvé mlčení," usmál se. "Běž teď domů, maidaleine, a děkuji ti za ty dva dny, které nám byly dopřány."

"Nechápeš nic," promluvila a její hlas zněl hrubě a ochraptěle. "Já…" sevřela černou perlu v dlani. "Neslyším žádnou píseň. Jen moře. Ale chtěla bych tu sedět s tebou a tu píseň poslouchat také. Naučíš mě její slova? Má nějakou melodii?"

Sklopil pohled k temné hlubině pod sebou. "Byl mi dán vzácný dar, maidaleine, opravdu vzácný. Jestli chceš, posaď se a můžeš se mnou strávit tento večer. Každý dar má svou cenu a bojím se, že v dalších dnech, pokud přijdou, tu cenu uvidím v proměně tvých očí, ale pokud dnes ještě chceš zůstat, budu tomu jen rád."

"To tys obdaroval mne," zašeptala, položila si hlavu na jeho rameno a jím proběhlo zachvění až do morku kostí. Po chvíli si uvědomila, jak ji před okamžikem oslovil, zkomoleninou jejího vlastního jména. "Jak to, že víš, jak se jmenuji?" obrátila se a nedokázala zakrýt své obavy. Dotýkala se cizího světa a místo, aby ji děsil, lákal ji a nutil ji se jej dotýkat a pronikat do něj, ale to nic neměnilo na tom, že z jeho tajemství měla hrůzu.

"Maideleine? Jak jinak by ses mohla jmenovat. To slovo v naší řeči znamená věž. Věž, která chrání poutníky před nástrahami počasí, bouřemi a zkázou, jejíž světlo nás k sobě láká, abychom v něm mohli spočinout a oddat se kráse zakázaného světa, než nás nemilosrdný osud znovu vyrve z jejích zdí a pošle na další dalekou cestu. Taková věž pak je něčím, co zůstává navěky v našich vzpomínkách a svítí nám v temnotách, když marně hledáme podobný úkryt. Ty jsi majákem na tomto pobřeží a tvoje světlo mne k tobě přivedlo."

Nevěděla, co by mu na to řekla. Byla v ní malá dušička. Nedokázala by skládat slova ve věty s lehkostí, s jakou tak činil tento tvor, o němž skoro nic nevěděla. Měla jen jeden příběh o černé perle ze včerejšího dne, a to bylo vše.

"Budu ti vyprávět o jedné takové věži stojící na bouřlivých skalách, která se stala úkrytem pro černou perlu. Je to starý příběh a nekončí šťastně, ale zakládá se na pravdě. Dějiny mého národa jsou v lecčems tragické a podobně pohnuté jako osudy lidí žijících nad našimi hlavami. Poslouchej tedy pozorně, maideleine."

Když skončil, ani nedutala. "Opravdu umřeli skoro všichni?" zeptala se tichým hláskem.

"Skoro," přikývl. "Přežili jen ti, kteří dokázali nalézt útočiště za zdmi té věže."

"To je strašné," vydechla.

"To máš pravdu." Z hrudi mu unikl vzdech a po tváři mu sklouzla slza.

Slaná. Dokáží plakat, cítit smutek a žal nad tím, co je ztraceno. Cítí lásku, ale jistě i vztek, nenávist a zlobu. Jak moc se od nás liší? Prolétlo jí hlavou. Co všechno nás spojuje?

Znovu si položila hlavu na jeho rameno a zaposlouchala se do šumění moře. "Opravdu tě volá zpátky?" zeptala se.

Přikývl.

"Jak dlouho?"

"Nebude to dlouho trvat."

"Opravdu slyšíš píseň? Neříkals to jen tak?"

Zavrtěl hlavou. "Opravdu."

"Mám totiž pocit, že ji slyším také."

Den druhý

"Víš, jsem moc rád, že jsi mne našla." Působil až stydlivě, když sklonil pohled k zemi. To ji zamrzelo. Měl tak nádherné oči, zářící jako led. V obličeji už nebyl tak bledý a měl docela zdravou barvu.

"Aby ne," usmála se a srdce jí v hrudi divoce tlouklo. "Někdo tě z té vody musel dostat. Řekneš mi, jak jsi se sem dostal? Vypadl jsi z lodě? Ztroskotali jste?"

"Nic takového, i když to tak může vypadat. Ale je to trochu složitější."

"Proč jsi se mnou včera nechtěl jít k nám domů? Z táty jde sice někdy strach, ale člověka v nouzi by neodmítl. Byl bys v teple a dali bychom ti něco k snědku, než nabereš síly… Nemáš vlastně hlad?" Vzpomněla si najednou. "Co jsi tady jedl?"

"Neměj starost. V tomhle ohledu se o sebe dokážu postarat."

"To by mne zajímalo jak," ušklíbla se rozverně, ale pak se začervenala a uhnula očima. "Jsem ráda, že jsi v pořádku. Víš… Mohla bych pro tebe ještě něco udělat?"

"Děláš pro mne strašně moc," ujistil ji a vzal ji za ruku. "Jen tím, že jsi sem přišla… Mám hrozně málo času." Položil jí prst na rty a umlčel tak její případné otázky. Jeho prst byl studený jako moře a byl cítit solí. "Na nic se neptej. Prostě mám a s tím ani jeden z nás nic neudělá. Jednoho dne přijdeš a já už tady nebudu. Ale teď tu jsem a ty jsi tu se mnou. Posaď se vedle mě, prosím."

Nemohla uvěřit vlastním uším. Mluvil tak, jak to znala z milostných písní a příběhů, které se zpívávaly na tržištích. Ty příběhy byly plné osudu a nešťastných lásek, které nakonec překonaly propasti času. Jeho slova ji trochu vystrašila, ale zároveň cítila, že se propadá do hlubin temnějších, než si vůbec dokázala představit.

"Něco tu pro tebe mám," řekl, když beze slova seděli vedle sebe a hleděli na zátoku lemovou útesy. Na jednom z nich se nejspíš rozbila jeho loď, říkala si. V dlani se mu objevil stříbrný medailonek, v jehož středu se vyjímala největší perla, jako kdy viděla. Měla matně černou barvu. "Konec je blíž, než bych si přál, a než si brzy budeš přát i ty. Ale tahle věc ti bude připomínat dnešní den i ten včerejší. I těch několik dalších dnů, které budou následovat, pokud sem za mnou přijdeš."

Marně se snažila bránit a odmítala takový dar. Nakonec jí šperk přetáhl přes hlavu a upravil na hrudi. Hlava se jí točila. Krásný princ, galantní, bohatý, hýčkající ji svými dárky v návalu díků za zachráněný život. Pohádka pokračovala a ona si neodvažovala představovat, kdy a jak by mohla skončit.

A pak začal vyprávět svůj první příběh perly a světa, z něhož pocházela…

Den první

Tělo zahlédla už před okamžikem, ale trvalo jí, než poznala, na co se to vlastně dívá. Černá látka se nadouvala a trhala sebou v rytmu dorážejících vln a zmítala se, jako kdyby ji něco drželo na místě. Tím něčím byla hmotnost lidského těla, které do něj bylo zabaleno. Zastavila se, protože v prvním okamžiku by se v ní krve nedořezal. Zírala před sebe a pohled jí těkal po celém pobřeží. Ale ne, nezahlédla žádné trosky či plachtoví, ani na břehu, ani pohupující se na vlnách, ani na vzdálených útesech. Neviděla žádné známky toho, že by snad v zálivu ztroskotala loď.

Už nečekala a rozběhla se k němu. Ležel na břiše a vlny na něj zle dotíraly, ale nevypadalo to, že by jej měly v dohledné době stáhnout zpět do hlubin. I tak jej popadla pod rameny a vší silou se jej snažila dostat mimo jejich dosah. Vyždímala se ze všech sil a nějakým zázrakem se jí ho podařilo dotáhnout o kus dál po písečném břehu. Pokusila se jej obrátit a i to se jí podařilo. Měl na sobě otrhané obyčejné šaty, které ale nevypadaly na námořnické oblečení, a tlustý, solí ztěžklý plášť. Vypadal překvapivě mladě, byť i tak byl o dost starší než ona sama. Rozhodně se již mohl počítat mezi dospělé. Jeho tmavě hnědé vlasy byly stažené do silného copu, který byl také ztvrdlý krystalky soli. Bezradně na něj hleděla a netušila co by měla dělat. Byl živý? Všechny rozumné rady se jí vykouřily z hlavy a ona s ním začala jen cloumat, jako kdyby jej chtěla probudit z hlubokého spánku.

Překvapivě to bylo přesně to, co bylo potřeba. Náhle otevřel oči, které se upřely do její tváře. Byly safírově modré, zářily v jeho vodou zmučeném obličeji jako střípky ledu. Zračila se v nich hlubina oceánu a Majdaleně se na okamžik zatajil dech. Nikdy nepotkala nikoho s tak nádhernýma očima.

"Jsi… jsi v pořádku?" dokázala ze sebe vypravit.

Přikývl. Pootočil hlavou a podíval se kolem sebe. "Tys mne našla?" vypravil ze sebe.

"Jo."

"Tady na břehu?"

Přikývla. Hleděla na jeho tvář, ve které se zhmotnily její dívčí sny, jež se bála snít během osamělých večerů, na jeho potrhané šaty a hýčkala si svůj ochranitelský pocit. Zachránila jsem ho, zachránila jsem mu život jako v nějaké písni a on se stane mým osudem. Hlava se jí točila a její oči se ztrácely v ledu a hlubinách těch jeho. "Kdo jsi?" zeptala se.

"To nevím," usmál se a svět se s ní roztočil. "Ale mohl bych se stát tvým osudem."

Den šestý

"Jaký dopis?" zarazil se. Otočil se k ní. Jeho oči jako modré plameny žhnuly v šedozelené kůži.

"Dopis, který to našim všechno vysvětlí," odpověděla a vyšla mu naproti. Voda jí dosahovala po kolena, pak do půlky stehen. Pak se konečně dostala až k němu. "Po tom, co jsi mi říkal včera… O tom, že už tady v našem světě nemůžeš zůstat ani o hodinu déle, jsem přemýšlela, jestli není v tvých silách mne vzít s sebou. Doufala jsem…"

"Ty blázínku," zašeptal něžně a zavřel oči. "Co jsi tam napsala?"

"Že jsem svůj život zasvětila moři. Už jako malá jsem milovala moře a hrála si u něj, slyšela hlas, kterým mě k sobě volalo. Bylo to znamení, že jsem tě na břehu našla zrovna já. Rozloučila jsem se s nimi pro případ, že bych mohla odejít s tebou."

"Bylo v tom dopise něco… něco o mně?" Vítr si hrál s jeho rozpuštěnými vlasy. Stál proti ní, dnes už bez svých šatů a hruď mu pokrývaly drobné šupinky, které se neonově leskly a střídaly v modrozelených vzorech. Směrem k ramenům se zvětšovaly a vytvářely ostnatý krunýř, ale jeho tvář byla pořád stejná jako toho prvního dne, kdy ho našla pod útesy.

"Myslíš o moři? Všechno, samozřejmě. O písni, kterou zpívá, o tom, že pobřeží je hranicí dvou světů a já chci poznat, co se za tím neviditelným obzorem nachází. Ale o tobě jako takovém ani slovo. Nejsem blázen. Všechna ta slova byla pravdivá do posledního písmenka, ale pokud jej najdou, můj dopis bude blábolením pomatené dívky, která se do moře zamilovala víc, než bylo zdrávo, a to ji stálo život."

Jeho ledové oči se vpíjely do jejích. Byl vyšší než ona, jí voda dosahovala až k pasu, ale on se nad ní tyčil jako skála. Její oblečení bylo skrznaskrz promáčené a vlhká látka se lepila na její tělo a pevně obepínala její křivky. Ústa měla pootevřená, v očích se jí zračila vášeň, jakou u ní během předchozích šesti dní neviděl. Pokud ano, možná by dokázal odejít dřív.

"Maideleine," vydechl. "Nevíš, co říkáš. Každý dar má svou cenu a tuhle cenu platit nechceš. Tvoje místo je zde. Tahle věc…" dotkl se černé perly. "Je to nejcennější, co ti mohu dát. Seber ji a odejdi odsud." Dotkl se jejího ramene, druhou rukou ji obejmul kolem beder. "Dokud je ještě čas a já mám sílu tě odmítnout. Nechci, abys sehrála tuhle úlohu."

Její ústa se nezadržitelně blížila. "Třeba tu roli sehrát chci, ať už je jakákoliv. Tady zůstanu jen poblázněná holka zamilovaná do moře a blábolící nesmysly, kolem které budou všichni procházet obloukem. Řekl jsi mi toho příliš mnoho na to, abych to mohla zahodit."

"Byly to jen příběhy," namítl chabě.

"Krásné příběhy." Zase se přiblížila. "Nech mě je prožít na vlastní kůži." Oheň, který žhnul v jejím srdci, pod její kůží a v jejích ústech se nezadržitelně blížil a propaloval se jeho chladnou obranou. Neviditelná stěna tála jako by byla z ledu. Jejich rty se setkaly a vyšlehl plamen. Přitáhl ji k sobě a do těla jí jako hroty mečů pronikl chlad. Jeho ruce jako kdyby z ní servaly kůži a oceán si našel cestu do jejího těla a duše. Mrazivý blesk mezi jeho a jejíma očima prokmitl s nezadržitelnou rychlostí a přetvořil její zrak do mrazivě ledové modři. "Staniž se," vydechl spalován jejími polibky, zatímco nad jejich hlavami se táhla černá mračna a burácela bouře.

Den dvou stý devadesátý šestý

Stála na břehu moře a upírala svůj zrak do nekonečných dálav za obzorem. Myšlenky na to, co se mohlo stát, kdyby… ji nedávaly spát a vyháněly ji k pobřeží skoro každý den. Měla jsem ji zastavit. Měla jsem se jí zeptat, co jí trápí. Měla jsem pátrat po tom, kde se u ní vzala ta perla. I ten dopis jsem měla najít dřív. Kdybych cokoliv z toho udělala, mohla jsem mít ještě dceru. Jenže nic z toho se nestalo, a tak jejich chatrč ovládla samota a žal.

Moře k ní přicházelo. Každého večera stála na hranici přílivu a nechávala jej přistupovat stále blíž a blíž, až jí chladná voda omotala kotníky svými řetězy. Co se ti tehdy honilo hlavou, Majdalenko, když ses rozhodla to všechno skončit? A jak jsi to udělala? Šla jsi krok za krokem, dokud už jsi neměla sílu se obrátit a moře si tě vzalo? Vrhla ses z útesů na skály pod nimi? Co se skrývalo za tím tvým: "Moře mě volá, já slyším jeho hlas a už mu nedokážu vzdorovat. Kdybyste viděli ty oči, také byste se tomu nedokázali bránit. Odpusť mi to, maminko. Tys viděla tu černou perlu, ale to byla jen část příběhu. Ta nejdůležitější část nebyla o perle, ale o věži, v níž je možné najít úkryt před bouří. Věž, ne perla. Odpusť mi." Její dcera pozbyla rozumu a zvolila smrt, aniž by si ona dokázala včas uvědomit změny, které se s ní dějí. Co jen byla za matku, že tohle dopustila.

Na obzoru spatřila tmavý bod, jehož detaily nedokázala rozeznat, ale zdálo se, že se ten bod blíží k ní. Nebylo to nic, co by přinášel proud, měla pocit, že se to pohybuje až příliš rychle. Chvilkami měla dojem, že se ta věc ztrácí a potápí se pod vodu, a po nějaké době to vypadalo, že ať už je to cokoliv, definitivně to zmizelo v hlubinách. Už se chystala obrátit k domovu a nechat za sebou další uslzený den zoufalství, v něž se změnil její život bez dcery, když zaslechla hlas.

"Neodcházej ještě." Znělo to jako šepot provázený kapkami deště. Moře se před ní doslova otevřelo a proti ní vystupovala děsivá postava. Z ramen se jí lily provazce vody, ze zad splýval dlouhý plášť halící lesklými šupinami porostlé tělo a v bledé tváři hořely chladným ohněm nelidské modré oči.

"Bohové, střežte nás," zašeptala a klesla před tou zrůdou na kolena, takže se teď nad ní tyčila jako útes.

"Chodíš na toto místo skoro každý den," prohlásil. Nebyla to otázka. A nepřišla na ní žádná odpověď, postarší žena jako kdyby oněměla. "Myslím, že vím, proč tak činíš." Z jeho nelidského hlasu jako kdyby zazníval smutek, ale v jeho očích jej nenalezla.

"Prosím, ušetři mne," zalkla se strachem a sklopila pohled, aby se na něj nemusela dál dívat.

"Nemám v úmyslu ti ublížit." Nad hlavami se jim stahovala černá mračna, po kterých nebylo ještě před chvílí ani památky. Ve vzduchu visel déšť, v dálce nad mořem už byly k vidění proudy vody bičující vzdálenou část zálivu. Jemně ji uchopil pod bradou, nadzdvihl jí tvář a jemně, ale s dostatečnou silou ji přiměl se postavit.

"Máš její oči," řekl a jí bylo hned jasné, že zmizení její dcery nebylo dílem náhody nebo pomatení smyslů.

"Co jsi jí udělal?" vykřikla. "Kde je moje dcera?"

"Je na místě, kam za ní nemůžeš ani ty, ani já. A oběma nám to rve srdce. Měla jsi svoji dceru ráda?" zeptal se, když po jeho předchozí větě zavládlo až příliš dlouhé ticho.

"Jak se můžeš ptát…" vydechla.

"Já též. Skloň hlavu," poručil jí.

Poslechla a cítila, jak se jí dotýká na šíji, jak něco sklouzává po jejím krku a setrvává na její hrudi. Pohledem našla ten nevelký předmět a vykulila oči údivem. Nevěřícně zírala na ten nejvzácnější šperk, jaký kdy viděla. "Co to je…" hlesla.

"Vzpomínka. Jen vzpomínka. Nechej si ji. Pro mne je příliš bolestná."

"To musí mít obrovskou cenu. Já…" zarazila se. "Nevyměním život své dcery za tuhle věc, ať je sebevzácnější."

"Tohle?" ušklíbl se hořce. "Tenhle dar je úplně, ale úplně bezcenný. Cetka. Je to perla moře a jako takovou si ji odnes domů a uchovej si ji," hlas se mu zlomil. "Jako vzpomínku. Já si nechám hlubiny oceánu."

"Nerozumím…"

"Ani nemůžeš. Sbohem, matko věže, jež nyní střeží celý náš lid. Nechť nad tebou bdí bohové země i moře."

Nevěřícně hleděla na jediný hmatatelný důkaz toho, že se jí to všechno jen nezdá, a všimla si, že kožený řemínek, na němž je šperk pověšen, je na mnoha místech špinavý zaschlou hnědí, která nápadně připomínala krev. "To je…"

"Ano, je. Dala nám ten nejvzácnější dar, jaký nám jen mohla dát. Každý dar má svou cenu a tenhle měl cenu nejvyšší. Víc o tom nebudeme mluvit. Loučím se s tebou, drahá."

Otočil se a zamířil zpátky do moře. Nechápavě hleděla, jak se jeho postava ztrácí ve vlnách a jak se mračna nad obzorem trhají. Náhle měla pocit, že slyší hudbu, tichou a vzdálenou, tvořenou mnoha akordy, prolínajícími se melodiemi a hlasy. Jeden, jeden jediný z těch hlasů patřil dítěti. "Byl bych vděčný, kdyby ses o našem setkání nikomu nezmiňovala," zaslechla jeho poslední slova. "Ale tohle jsem ti dlužil."