Povídka Soud

Povídka Soud se odehrává ve stejném světě, ve kterém je zasazen příběh trilogie začínající románem "V říši stínů", jen před mnoha lety, několik století před událostmi knihy v době, kdy se království Dhákie teprve formovalo.

"Marie, u všech bohů, otevři. Honem otevři." Rány pěstí otřásaly dveřmi i celým domem. Alespoň takový měla pocit, když ji údery vytrhly ze sna. Jeho útržky už odplouvaly do zapomnění a rázem jej vystřídal strach. Byla hluboká noc, zatažená a pochmurná, na střechu bubnovaly dešťové kapky. Byl to ten pravidelný ševel vytrvalého mírného deště, který není nepříjemný, ale dokázal by člověka promáčet na kost, kdyby v něm setrval příliš dlouho. Tohle nebylo počasí a hodina, kdy by se kdokoliv vydával ven. Stalo se něco, co si vyžadovalo její nadání. Křik nepřestával a jeho naléhavost se naopak zvyšovala, a to nevěštilo nic dobrého. "Okamžitě otevři. Zapřísahám tě."

Měla pocit, že hlas poznává, ale jistá si nebyla. Zvuk deště vše zastíral a zkresloval. Přehodila si přes noční úbor teplejší plášť a po několika okamžicích ten hlas konečně poznala. Marthus byl místním tichým patronem, nemluvným a tak trochu podivínským, ale nikdy jí nepřišel nebezpečný. Nakonec tedy odstranila petlici a pootevřela dveře.

Byl to on. Jeho obličejem přelétl záblesk úlevy, ale i tak byl vyděšený. Na jejím prahu leželo tváří k zemi tělo muže v uniformě Železných orlů. I v té tmě poznala, že se mu na zádech vlhce leskne krev.

x-x-x-x

"Tohle se ti asi nebude líbit, kamaráde, ale budeš muset počkat tady," prohodil Kev ke svému zvířeti a láskyplně ho pohladil. Napůl šelma, napůl dravec k němu stočil pohled, pootevřel zobák a lehce nesouhlasně zaskřehotal, ale podvolil se. Bylo to nádherné zvíře. Pružnost kočky se prolínala s orlím majestátem tam, kde se šlachovité svaly měnily v ptačí šíji překrytou popelavým peřím. Mezi tolinarskými elitními vojáky a jejich zvířecími druhy se vždy vytvářel pevný vztah, a on s tímhle létal už desátým rokem. Srst na bocích mu lehoulince prošedla, ale stále to byl nádherný tvor, který budil pozornost, kamkoliv zavítal. Jeden rozuměl náladám druhého lépe, než si dokázali rozumět dva lidé. Už nebylo potřeba povelů a rozkazů. Stačil pohyb těla, napětí svalů a výraz v obličeji, a ten druhý většinou věděl, v jaké náladě se jeho druh nalézá. Griffon a Železný orel, to bylo pouto, které většinou ukončila pouze smrt jednoho z nich.

"Však to znáš, dál musím jít sám. Ty se tady o sebe dokážeš postarat, viď?" Nebylo zvířete, které by mohlo ohrozit dospělého vzrostlého griffona, a co se lidí týkalo, s nimi to bylo podobné. Oni také měli pud sebezáchovy.

Griffon složil tělo do trávy podobným způsobem jako obyčejná kočka, přední pařáty položil před sebe a pohledem sledoval svého pána, jak mizí mezi stromy. Lví srst se po dlouhém letu leskla potem a boky se mu vzdouvaly, ale dech se mu už zvolna zklidňoval. Griffon věděl, co ho čeká. Jeho pán se zde pokaždé choval stejně, byl nedočkavý a uspěchaný.

Kev se mezitím prodíral houštím a podrostem, který přerůstal přes staré pařezy. Les zde byl divočejší a neudržovaný. Nikdo zde nežil už dlouhé roky a příroda si brala zpátky to, co jí dřevaři před časem vyrvali z rukou. Pevněji si přitáhl plášť k tělu kvůli chladu a po nějaké době se mezi všemi těmi stromy dostal na mýtinu, kterou hledal.

Pět pobořených chýší s propadlými střechami stálo v přibližném kruhu a deset let, po která v nich nikdo nepřebýval, se na nich krutě podepsalo. Domy byly postavené z potu a krve mužů, kteří se rozhodli žít v tomto zapadlém koutě království. Tolinar se tehdy vzmáhal a jako lačné dítě natahoval ruce všemi směry a prodloužením těch rukou byly obchodní cesty táhnoucí se hlubokými hvozdy. Osady na okrajích království se měnily v městečka a větší města a ta měla neustálý hlad po kvalitním dřevě a stavebním materiálu. Místní muži se rozhodli, že jejich prací bude hladová městská ústa krmit.

Jednalo se o strohé a hrubé chatrče, ale byla v nich vetknuta i drsná něžnost, o niž se postaraly ženy, které v nich přebývaly. Spletené věnce nad veřejemi, utkané závěsy v oknech, drobné a roztomile neumělé rytiny na vypálených hrncích. Jenže věnce už dávno shnily a ze závěsů zbyly jen cáry. Vše bylo zarostlé křovím, několik stěn rozvaleno a z komínů už nestoupal kouř celé věky.

Prošel kolem prvního z domů a neobtěžoval se u něj zastavit. Dům byl mrtvý, prázdný a ztrouchnivělý a druhý dům byl na tom podobně. Další byl tím, který hledal. Dveře měl vyvrácené a jeho rozpadlou střechou už dokonce začínal prorůstat mladý stromek, který jednoho dne roztrhá na kusy i to, co ještě zbylo. Bylo to místo smrti, ale nebývalo tomu tak vždy. Dům byl zároveň i místem vzpomínek, lásky a dětských radostí. Byl svíčkou, jejíž plamen prosvětloval jeho dny, ale který dohořel až příliš rychle. Dlouhé okamžiky stál a hleděl do tmavého otvoru dveří, příliš odhodlaný, aby se sebral a odešel, příliš vystrašený na to, aby vstoupil.

Posadil se na schod vedlejšího domu a díval se před sebe, jako kdyby chtěl z minulosti vyrvat obraz místa, jak vypadalo před lety, jenže to nešlo. Svíce zhasla. Asi by se neměl neustále vracet, ale nemohl si pomoci. Tohle místo rozhodlo o tom, kým se stal. Dlužil to rodičům a malé sestřičce, se kterými se o plamen té svíčky společně starali. V očích jej zaštípaly slzy. Jeho, Železného orla. Proto sem chodil sám. Ani jeho griffon neměl vidět, jak se tu probírá popelem.

Netušil, jak dlouho seděl mlčky a nechával se drtit vzpomínkami, když za sebou vycítil pohyb. Otočil se a překvapeně hleděl na drobného, asi osmiletého chlapce. Byl tmavovlasý, s velkýma očima, oblečený v potrhaných kalhotách. I když bylo chladno, měl na sobě jen košili, ze které mu vyčuhovaly příliš dlouhé hubené paže.

"Co tady děláš?" zeptal se překvapeně. "Tohle je odlehlé místo a může být nebezpečné pro kluka, jako jsi ty." Hoch mlčel.

"Jak se jmenuješ?" Zase žádná odpověď. Pak ale hoch naprázdno otevřel a zavřel ústa a zavrtěl hlavou. Prsty pravé ruky naznačil pohyb, jako kdyby mluvil, a znovu zavrtěl hlavou.

"Nemůžeš mluvit? Jsi němý?" dovtípil se. Hoch přikývl. "To mě mrzí. Pojď, posaď se," pokynul mu a kluk si sednul, ale trochu stranou.

"Kde ses tady vzal, to bych teda rád věděl. Ale to mi ty asi nepovíš, viď?" pokrčil rameny. Byl trochu rozladěn, že tady někoho našel. Považoval to tu za své místo a vpád cizince vnímal jako svým způsobem svatokrádež. Čas běžel, hoch jen seděl a díval se na něj a on si připadal čím dál tím víc hloupě. "Zabloudil jsi?" zeptal se, jen aby něco řekl. Zavrtěl hlavou. "Potřebuješ nějak pomoct?" Znovu ne. "Ty tady snad bydlíš, v těchhle troskách? Žiješ tady?" Opět záporná odpověď. Pak se chlapec postavil a ukázal kamsi mimo kruh domů. Naznačil střídavým pohybem dvou prstů chůzi a pak opsal kruh.

"Nevím, co tím myslíš, ale nevypadáš, že bys byl v nouzi. Máš nějaký domov?" Přikývnutí. "Je tím směrem, kterým jsi předtím ukázal?" Přikývnutí. "A víš, jak se tam vrátit?" Znovu. "Tak asi bude všechno v pořádku, co říkáš? Prostě se jen tak touláš kolem."

Nějakou dobu bylo ticho a pak chlapec ukázal na Keva. Nejdřív na něj, a pak na domy kolem. V očích se mu zračil zájem a Kev přesně věděl, na co se chlapec ptá. Vlastně zjišťoval to samé, co před chvílí on. Třeba tohle místo považoval za své podobně jako Kev. Našel ho takhle a v jeho dětské fantazii se tady odehrála neuvěřitelná dobrodružství. Přitom tady jen žili a zemřeli lidé. "Promiň, nechci o tom mluvit," zabručel a sáhl do vaku pro něco k jídlu. "Máš hlad?" Podal chlapci kus bramborové placky a sušené maso. Vzal si vše obezřetně, ale s chutí se do jídla zakousl.

Ticho působilo jako lék, a pak se hráz protrhla, když Kev začal mluvit. "Víš, bydlel jsem tady. Tohle místo je můj domov, nebo lépe řečeno byl. Žilo nás tady pět rodin, já, rodiče a malá sestřička. Jenže pak tohle místo zničili zlí lidé. Já tady nebyl, když se to stalo. Toulal jsem se kolem podobně, jako se dneska asi touláš ty, představoval si dobrodružství a tady se zatím vraždilo. Když jsem se večer vrátil, našel jsem zhruba to, co teď vidíš." A mnohem víc. Našel jsem mrtvé kamarády, rodiče, Jolanu. "Je to už dávno, ale stejně to nepřebolelo. Jsem už dlouho někde jinde, ale vracím, abych se ukázal duchům, že pořád ještě žiju. Byli by rádi."

Už nemohl mluvit dál, a pak ucítil dotek na ruce. Hoch byl u něj a tím dotykem se mu pokusil dodat sílu nebo odvahu. Gesto bylo tak dojemné, že se stěny kolem vojáka sesypaly. Kluka znal, jak dlouho, půl hodiny? Přesto mu řekl tajemství, která na něm ležela dlouhých deset let a která nikdy nikomu neřekl. Možná i proto, že věděl, že zrovna on je nikomu vyprávět nebude.

"Měl bys být doma, se svými blízkými," řekl pak. "Máš přece rodinu, ne? Neměl by ses toulat lesy a měl bys být raději s nimi." Tak jako jsem měl být já. Aby mě taky zabili? říkáš si teď. Kdepak kluku, v téhle zemi se už dneska nevraždí. S nájezdy na vesnice je konec. O to jsem se společně s ostatními Železnými orly postaral.

A pak se z něho sypaly další a další věty a nakonec zjistil, že chlapci převyprávěl většinu svého života. Jak se dal do vojska, aby se mohl pomstít. O tom, co se tady dělo, když král Tolinaru vyhlásil válku barbarským kmenům v pohraničí, protože tohle rozhodně nebyl ojedinělý nájezd. O tom, jak byl odpor pomocí pravidelného vojska zlomen a že se do těchto končin vrátil klid a mír. I proto, aby se podobní kluci nemuseli bát toulat krajinou a aby podobná místa byla jen vzdálenou vzpomínkou pro jejich otce a dědy.

"Pojď se mnou," zvedl se najednou. "Něco ti ukážu." Když se přiblížil k místu, kde nechal griffona, hlasitě zahvízdal a odpovědí mu bylo strašidelné zaskřehotání. "Neboj se," povzbudivě se na kluka usmál. "Bude se ti líbit."

Vyšli z lesa a před nimi se vzepjal griffon s roztaženými křídly a pohledem si měřil přicházející dvojici. Tyčil se do dvojnásobné výšky dospělého člověka a rozpětím křídel se stěží vešel mezi stromy na pasece. Ta byla jedním z mála míst lesa, kde se dalo přistát.

"Pojď blíž. Neublíží ti. Ne, když jsem u toho já. Rozumí tomu, co říkám, a není o mnoho hloupější než většina lidí, co jsem potkal." Odměnou mu byl vyčítavý pohled. "To měla být pochvala, kamaráde," poplácal zvíře po krku. "Potkal jsem tady kluka, tak jsem si řek, že mu ukážu něco, co si bude nadosmrti pamatovat. Pojď, pohlaď si ho."

Chlapec se opatrně přibližoval a oči měl ještě více rozšířené. Opatrně zvedl ruku a zlehka přejel bříšky prstů po srsti. Překvapilo ho, jak byla drsná. Pokračoval směrem ke krku na místo, kde vyrůstalo peří. To bylo pro změnu hebké jako hedvábí a na něm setrval o okamžik déle. Pak učinil dva rychlé kroky vzad a od zvířete odstoupil.

"Chtěl by ses na něm proletět?" otázal se Kev, ale chlapec jen zavrtěl hlavou. "Chápu," usmál se. "Víš," obrátil se ke griffonovi, "tady kluk mi dost pomohl. Popovídal jsem si s ním o tom, co bylo, a i když to zní divně, za dost mu vděčím. Hele, kluku, já se na tohle místo čas od času vracím, každý rok zhruba touhle dobou, takže se třeba ještě někdy uvidíme. Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Možná nechápeš, o čem mluvím, ale myslím to vážně. Nabídka svézt se na Spárovi stále platí, kdyby sis to někdy rozmyslel. Kluci u vás by koukali. A až budeš větší, možná by se podobná historka mohla líbit i holkám."

Tentokrát odlétal s o něco lehčí hlavou. Jako kdyby sdílená bolest sňala z místa uprostřed lesů část kletby. Říkal si, jestli až za rok přiletí, bude tam chlapec znovu. Jenže nebyl. Příští rok byl jeho bývalý domov pustý a opuštěný a jejich cesty se rozešly. Nad dveřmi prostředního domu však viselo několik dravčích pírek svázaných do podoby roztažených křídel v neumělé napodobenině orlí siluety.

x-x-x-x

Valena zvedla pohled k obloze, když se přes slunce náhle přehnal stín. Záda měla ohnutá roky těžké dřiny a starostmi, tvář vrásčitou a strhanou, ruce ztvrdlé mozoly. Kdysi možná bývala krásná, ale roky ji zničily stejně jako ostatní věci v jejím životě. Většina žen z vesnice dnes byla mladších a hezčích než ona a ona je nenáviděla, protože kvůli nim už se za ní žádný z mužů neotáčel. Jenže co to dnes bylo za muže. Bojovníci vracející se z nájezdů, páchnoucí krví, trofejemi a vítězstvím, ti už byli dlouhé roky všichni mrtví poté, co se na ně snesla zloba krále. Zůstali jen zlomení jako ona, a pak mladí, kterým nerozuměla.

"To snad není možný. Je tak krásný," zaslechla někoho šeptat a proběhlo jí bodnutí nenávisti.

"Myslíš to zvíře nebo toho, kdo na něm sedí?" ušklíbla se jiná dívka.

"Je moc daleko na to, abych ti mohla říct, ale vsadím se, že on by taky stál zato. Mluvila jsem o zvířeti."

Kathy, samozřejmě. Naivní nanicovatá husa, slabá jako stvol trávy ve větru, ušklíbla se Valena.

Kathy zakroutila hlavou. "Tak bych se ho někdy chtěla dotknout. Musí to být krásný pocit. Nebo si na něj nasednout."

"A myslíš opravdu na toho griffona?" zeptala se další dívka a všechny se rozesmály tím tupým dětským smíchem.

"Jsi hloupá," napomenula ji Kathy, ale nijak zle. Tvář měla rudou studem. "To zvíře je jako z pohádky. Kéž by zde jednoho dne přistálo…"

To už Valena nevydržela. "Ty jedna hlupačko. Tupá krávo. Ten chlap, co na něm sedí, není žádný princ z pohádky, ale jeden ze Železných orlů. Modlím se, aby jej Moran svým bleskem sežehnul z oblohy a spálil jeho tělo na popel. Našla bych jeho kosti a roztloukla bych je na prach, aby se ani do země nemohl vrátit a z jeho zkažené duše nevyrazil nějaký zhoubný plevel. Lidi jako on nám vyrvali život a zničili vše, čím jsme bývali za starých časů. Vaši otcové proti nim bojovali a padli přitom a ty tu teď sníš kdoví o čem. Chtěla by ses s ním tahat? Chceš, aby si tě odvedl s sebou do města a byla jsi tam jeho navoněnou princeznou? Nebo by ti stačilo, kdyby tě odtáhl někam za kámen a udělal ti bastarda?"

Kathy si přikryla ústa rukou a nevěřícně na stařenu zírala, ale žena rozhodně nehodlala přestat. "Vy už nejste Eharedané. Jste ostuda rodu. Tam, kde jsme my bývaly železem a ohněm, jste vy prach a špína. Děti našich dětí," ušklíbla se. "Kdysi se našich mužů báli široko daleko, ale teď už jen rejeme hubou v zemi."

"To ty reješ v zemi. My se na rozdíl od tebe díváme k obloze," zastala se Kathy jedna ze starších dívek. Aisha jí říkali. Byla odvážná a nebála se starších, kteří byli většinou právě takoví jako ježibaba Valena. Kathy jí vždy tak trochu obdivovala. Aisha jí dala ruce kolem ramen a odváděla ji pryč, netečná k nadávkám, které za nimi padaly.

"Nic si z ní nedělej. Ta ženská je už jednou nohou v hrobě a možná je tomu i ráda. Na světě není nic, co by ji těšilo, a vše, co jí plní pýchou, leží shnilé někde pod zemí. Valena nás všechny nenávidí. Jsme pro ni slaboši. Jenže ti, o kterých pořád mluví, byli jen rabiáti a vrazi, loupežníci, kteří pustošili vesnice Tolinaru a přinesli na nás zkázu. Tvůj otec byl jedním z těch, kteří bránili náš domov, ale když válka skončila, vrátil se domů a dokázal se postarat o tvoji matku a o tebe. Je to správný chlap. To mi říkala moje máma a ta se v chlapech vyzná." V očích se jí pobaveně zablesklo.

"Táta o té době vůbec nemluví," prohodila Kathy.

"Tak to dělá dobře. Špatné věci je lepší nechat za sebou a těšit se z těch hezkých. Měla jsi pravdu, když jsi mluvila o tom griffonovi. Nebo sis přece jen myslela na jezdce?"

Kathy se na ni po straně podívala, ale starší dívka ji jen škádlila.

"Matka mi o něm vyprávěla," pokračovala Aisha. "Prý je to stále jeden a ten samý. Objevuje se tady každý rok zhruba touhle dobou. Moran ví, co tady hledá. Tady už je roky klid a vojáci mají práci jinde, ale on se sem pořád vrací, jako kdyby tu něco zapomněl."

Kathy se usmála "Nebo hledal. Třeba tady jednou doopravdy přistane a Valena z toho vypustí duši."

"Pokud tady přistane, ty si vezmeš toho griffona a jeho si nechám já. A jestli s tím nesouhlasíš, z nás dvou se stanou nepřítelkyně na život a na smrt. Možná nejsi jediná, která sní o tom, že se odsud dostane pryč." V tónu, jakým ta slova pronesla, bylo něco, díky čemuž Kathy věřila, že přesně to by se stalo.

x-x-x-x

Muž ležel na posteli, oči zavřené, horní polovinu těla obnaženou. Mohlo mu být tak třicet, pětatřicet let. Měl celkem pohledné rysy, nyní však pobledlé a zbrocené potem. Horečka ho nepouštěla. Marie nadzvedla víčko levého oka a tiše zamručela, opatrně se dotkla jeho prsních svalů zhruba v místě, kde z druhé strany zela strašlivá rána a zlehka je prohmátla. "Co je s ním?" zeptal se předák vesnice, který dosud stál stranou a vše mlčky pozoroval.

Marie beze slova zvedla špinavý hadr ležící vedle postele a podala mu jej. Byl bílý s modrým lemováním a v místech, kdy by měla být zhruba pravá lopatka, byl prořízlý otvor a krvavá skvrna největší a nejtmavší.

Předák rychle přelétl pohledem insignii na rameni a pohled mu spočinul také na amuletu ve tvaru letícího dravce ležícím vedle cizincovy hlavy. "Takže je to opravdu Železný orel?"

"Důstojník," přikývla Marie a poukázala na spletité tetování na jeho ramenou. "Jen důstojníci používají takové symboly. Slyšela jsem to," dodala na vysvětlenou, když si všimla jeho zvídavého pohledu. "Gharana se nevyznala jen v bylinkářství, ale věděla toho plno i o historii naší země a životě jako takovém. Byla jsem pozorným posluchačem."

"Myslíš, že je to ten, co každý rok? Ten přízrak, co se vznáší nad hvozdy a pak zase zmizí?"

"Kdo jiný?" pokrčila rameny. "Jiného Železného orla tu neviděli už pět let. Král si je drží u sebe nebo je posílá na nebezpečnější místa. Nemá důvod mít je zde, když je eharedská hrozba minulostí. Dhákie je to, čeho se všichni bojí. Tam teď krouží všichni královi Orlové."

"Přežije to?" ozval se od dveří Marthus, který zraněného našel.

To nevěděla. Neměla s podobnými zraněními žádné zkušenosti. Zažila pouze dvaadvacet jar a byla ještě dítětem, když zde probíhala válka proti nájezdníkům a drancířům a když se vítězně posouvala hranice Tolinaru. Byla sirotkem, kterého se v těžkých dobách ujala místní stará léčitelka. Naučila ji všechno o umění porodního lože, nemocech, horkostech, bylinkách rostoucích kolem, rovnání kostí a plno dalších věcech, ale o válečných zraněních toho Marie mnoho nevěděla. Gharana nedávno zemřela, takže bylo na ní, aby vojákovi pomohla. Uvědomila si, že všichni čekají na její odpověď. "Nevím," povzdechla si. "Tohle nejsou věci, které bych uměla dělat."

"Jestli umře, tak nás popravěj," zasténal Marthus.

"Tebe popraví," opravila ho Marie. "To ty jsi mu to udělal."

"Neudělal," hájil se s panikou v hlase. "Našel jsem ho, jak leží vedle mýho baráku. Připlazil se tam z lesů."

"Tak se modli, aby to přežil a mohl ti to potvrdit," odbyla ho. "A teď odejdi. Ničemu nepomáháš. Potřebuju klid."

"Potřebuješ ještě něco dalšího?" nabídl se předák, když Marthus vyběhl ze dveří.

"Svařené víno. V první řadě tedy pro něj, a pak asi i nějaké pro mě, až bude z nejhoršího venku. Obvazů mám dost, ale sežeň mi něco k jídlu. Vyhládlo mi a teď nebudu mít čas si něco chystat."

Věděla, že její pokyny beze zbytku splní. Byla sice mladou dívkou, ale už toho v životě jejich osady dokázala tolik, že k ní všichni cítili velkou úctu. Stejně jako kdysi ke Gharaně.

"A jak na tom tedy doopravdy je?" položil předák stejnou otázku jako Marthus. "Ránu jsem vyčistila a prohlédla a nevypadá to, že by v ní něco zůstalo. V rámci možností to není nejhorší. Ještě to pořádně vymyjeme tím svařeným vínem. Obvazy snad zastavily krvácení. Budu to čistit a uvidí se."

"Postarám se o vše, o co sis řekla," slíbil a otočil se k odchodu. "Obrať se na mě, kdykoliv bys něco potřebovala."

"Předáku?" oslovila ho ještě. "Na tvém místě bych si lámala hlavu i s tím, kdo mu to udělal. Někde tam venku je někdo, kdo dokázal takhle vyřídit Železného orla. A Marthus to nebyl."

"Nemysli si, že mě netrápí to samé. Ale jedna věc po druhé. Jestli se probere, třeba se dozvíme víc."

Pak odešel a Marie se zraněným osaměla. Chvíli mu hleděla do tváře. Byl o dobrých deset let starší než ona, ale i tak vypadal jako spící dítě. V jeho rysech bylo něco citlivého a jemného, ale tím se nesměla nechat ošálit. Před lety dokázal on a jemu podobní přinést tomuto kraji mír a byli zde oslavováni jako hrdinové, ale válka je válka, a ten, kdo do ní vstupuje, z ní nevychází nepoznamenán. Byl vrahem, který možná sejde ze světa rukou jiného vraha. Tak prosté to bylo, ale ona tu byla od toho, aby se pokusila jeho život zachránit. Znovu se mu podívala na tvář a proběhlo jí zachvění. Může se člověk do někoho zamilovat na první pohled? Možná, ale rozhodně ne takhle. Zvlášť pokud ten někdo byl jen kusem masa krvácejícím do jejího vlastního lože. Opatrně jej otočila zpátky na břicho, rozvázala obvazy a znovu začala ránu prohlížet a čistit.

x-x-x-x

Ústa se mu naplnila vodou a on ji chtěl vyplivnout, ale nešlo to. Topil se v ní jako plavec se svázanýma rukama a znovu se propadl do svých blouznivých snů…

Kuchyně byla tichá a krvavá skvrna se rozlévala po desce stolu a skapávala na podlahu. Otce našel ležet venku a doufal, že alespoň někdo přežil, ale byly to jen bláznovy naděje. Matka ležela vevnitř na stole. Jolanko, Jolano, chtěl křičet, ale nenašel v sobě dost sil, aby těm slovům dovolil vydrat se ven. Našel ji až později ve spací místnosti pod pokrývkami, pod kterými se zřejmě chtěla ukrýt…

Vlasy mu cuchal divoký vítr a zemi pod sebou viděl jako hustý zelený koberec. Lidi nerozeznával. Všichni byli tak strašně daleko, že si připadal, že je sám, sám na celém světě, jen on a Spár...

Jolano? Chtěl se zeptat té ženy, která se nad ním skláněla, jestli je opravdu tím, kým si myslí, že je. Byla jí podobná, ale nebyla to ona. Úst se mu dotkly okraje dřevěné misky a on se znovu topil ve vodě, kterou nemohl vyplivnout…

Mezi prsty promnul orlí pera a pousmál se tomu nápadu. Kluk sem očividně chodil, ale dnes tady nebyl, dnes tu bude znovu sám jen on se svými démony…

Zvedl meč a brutálním úderem jej zasekl do Ehareda, který se pokoušel levačkou zachytit Spárovy otěže. V pravé ruce lupič svíral vlastní čepel, ale už nikdy s ní nikoho nenapadne. Nezabije žádného Železného orla ani bezbrannou sedmiletou dívku. Vystříkla krev a zbrotila Spárova pera. Ruka odpadla, vrah samotný také. Spár se ohnal drápy a roztrhl tělo mrtvého muže tak, že se vyvalily vnitřnosti…

Linie v ohoblovaném dřevě stropních trámů vedly odnikud nikam, a když otevřel oči, zničený vyčerpáním a únavou, chvíli je neklidně pozoroval. "Spi ještě," řekla mu dívka. Její hlas byl uklidňující a hladil, zatímco mu tělo stravovala bolest a horečka. "Kdo jsi?" vydrala se z něj chraplavá slova pronesená hlasem, který nepoznával. Nebyla to jeho sestra, to jediné věděl. Pokud mu dala nějakou odpověď, neslyšel ji…

Zatočila se mu hlava a podklesl v kolenou, zabořil hlavu do dlaní a rozeštkal se vzlyky, které bylo strašlivé poslouchat, ale nikdo je zde slyšet nemohl. Byl sám a tohle bylo místo smrti…

Kev a další Železní orli defilovali před shromážděnými Eharedy. Za jejich městem hořely pohřební hranice a barbaři se museli sklonit a ohnout hřbet. Nebude to trvat dlouho a dorazí král, aby v doprovodu vojsk vyhlásil nový řád a začlenil jejich barbarské země do Tolinaru. Kev byl konečně po dlouhé době šťastný…

"Zabiju je," zašeptal. "Zabiju je všechny." Jeho nadřízený ho slyšel. "Zabij, Keve. Zabij je. Utopíme tu jejich sebranku v krvi, protože nic jiného si ta špína nezaslouží." Nasměřoval Spára střemhlav k zemi a další muži jejich letky následovali. Byl prvním, kdo dorazil na bojiště…

Zahnal jednoho z těch divochů do slepé uličky. Ehared byl sám, Kev také. Muž s hrůzou hleděl na jeho zvíře a kolena se mu třásla. Nejistě pohlédl na svoji zbraň, a pak ji odhodil na zem. V Kevovi hořela nenávist. Mohl pobídnout Spára a dát mu rozkaz, aby muže rozsápal zobákem nebo drápy, ale místo toho sesedl a došel až ke klečícímu. Sehnul se pro jeho zubatý a zrezivělý meč a opovržlivě jej zvedl. "Stačilo," řekl. "Už to stačilo." Vyhodil zbraň tak vysoko, že skončila na střeše jednoho z domů, odkud jej muž nemohl získat zpět. "Zmiz a možná tuhle bitvu přežiješ. A pak si pamatuj, že země Tolinaru jsou vám vrahům navždy zapovězené." Otočil se, ale jakmile tak učinil, Spár hlasitě zavřískl. "Nikdy se k Eharedovi neotáčej zády," ozvalo se za ním. Ucítil prudkou bolest, otočil se a bezhlavě sekl za sebe. Vystříkla krev. Ta věta byla dávným eharedským příslovím, jak později zjistil, a zachránila mu život. Kdyby muž zaútočil zákeřně a beze slov, už by tu dnes možná nebyl. Od té doby si již pamatoval, že se nikdy k žádnému Eharedovi zády otáčet nemá…

Vrátili se do Tolinaru a vítal je jásot a obdivné výkřiky, když se se svými zvířaty objevili na ulici. Děti se sbíhaly z širokého okolí, jakmile se rozneslo, že se někde objevil Železný orel…

Pro eharedskou dívku griffoni nepředstavovali okřídlenou krásu ladných křivek. Pro ni byly ztělesněním smrti, která se snesla z oblohy a vraždila po desítkách. Byla to stvoření pekla, která do jejího světa přinesla Železné orly. Kev stál jen dva kroky od ní. Nikdy se k Eharedovi neotáčej zády, znělo mu stále v uších a na rameni jej pálil šrám, který mu ten bastard způsobil. Krev se v něm vařila a jeho oči hledaly čepel skrytou za jejími zády, pod oblečením, v botě, kdekoliv...

Bezejmenný chlapec doběhl na místo první a teď se vracel, v očích strach. Určitě jméno měl, ale ne v Kevově světě, kde byl jen němým chlapcem. Zuřivě mu třásl rukou a ukazoval tam, kde se poprvé setkali…

"Vstávej," vyzval ji a ona uposlechla, slzy v očích. Pohledem přelétl ulici, popadl ji za ruku a doslova ji odtáhl na druhou stranu ulice a prudce ji postrčil skrze otevřené dveře. Rychle zkontroloval, že uvnitř nikdo není a že nehrozí nebezpečí, ale zbraň neodložil. "Tady zůstaneš. Ani se nehni. Ven nechoď." Nevypadala, že by mu rozuměla. To ale bylo jedno, hlavní je, že přežije, když udělá to, co jí řekl. Jen nesmí zapomenout, že se k ní nesmí otočit zády. Po ruce mu stékala krev z mělké rány, ale jí za to trestat nebude. Pozpátku vycouval ven z domu a oči z ní nespustil ani na okamžik…

Ležel tam přívěšek z orlích pírek, silueta orla. Na levém křídle byla kapka krve.

"Kde je chlapec?" zasténal. "Kde je ten chlapec?" "Spi ještě," řekla mu jeho sestra, která nebyla jeho sestrou. "Jsou to všechno jen sny. Nemluv. Na mluvení bude čas, až se probereš."

x-x-x-x

Na okraji vesnice stál předák a tři další muži. Měli s sebou psy, ale jen bohové věděli, jestli jim budou co k čemu, když celou noc pršelo. Nebyl to silný déšť, ale co to udělá s pachovou stopou, to se mohli jen domýšlet.

"Co tady děláš, Marie?" zeptal se předák podrážděně.

"Jdu s vámi," prohlásila rozhodně.

"Zbláznila ses? Tohle není tvoje práce. Tvoje místo je… u něj." To slovo skoro vyplivl.

"Jak jste na tom se stopou?" nevšímala si jej a obrátila se rovnou na jednoho ze stopařů.

"Bídně," pokrčil psovod rameny. "Psi cítí krev, ale po tom dešti to mají těžké. Půda je však rozmoklá, takže možná budeme moct sledovat jiné stopy. Záleží na tom, kudy se sem plazil."

"U Orla je teď Samantha," obrátila se Marie znovu k předákovi. "Ví, co má dělat, a já budu prospěšnější tady. Mám něco, co vám při hledání pomůže, ale dám vám to jen pod podmínkou, že mne vezmete s sebou."

"Ženská jedna bláznivá," zavrčel předák. "Kdo je tady pánem?"

"Co se Železného orla týče, tak já," odvětila rozhodně. "To já držím ve svých rukou jeho život. Takže jdu s vámi?"

"Ještě mi řekni, jak na tom je."

"Udělala jsem pro něj, co jsem udělat mohla. Vše je vyčištěné a obvázané a už nekrvácí, ale ztratil strašně krve. Kdoví, jak dlouho byl tam venku. Když se sem dostal, byl prochladlý a úplně vysílený. Ale je to voják a tvrdě vycvičený. Měl by to zvládnout, pokud se mu do rány nedostane sněť. Jestli ano, je po něm, a pak bohové s námi, pokud nám ve vesnici umře Železný orel a někdo to zjistí. Můžu se ještě pokusit to všechno vypálit a vyřezat, kdyby bylo nejhůř, ale nikdy jsem nic podobného nedělala. Myslím, že bych ho asi stejně zachránit nedokázala, takže se budeme raději modlit, ať jsou k němu bohové milosrdní. A teď – jdu tedy s vámi?"

"Ta stará čarodějnice Gharana tě naučila opravdu úplně všemu," povzdechl si předák. "Tak co tedy máš?"

Vytáhla z vaku kus špinavé látky a psi začali štěkat jako pominutí.

"Co to je?" zamračil se jeden z lovců.

"Kalhoty?" zabručel předák. "Počítám, že jsou jeho. Už ale máme jeho košili."

"Byl to Železný orel. Měl by mít někde svého griffona. Jeho pach psi jen tak neztratí a z tohohle jej ucítí mnohem silněji. Jdeme."

x-x-x-x

Bylo to zvláštní, ale letos se sem těšil. Uběhly tři roky od chvíle, kdy se zde poprvé setkal s chlapcem. Když přiletěl po roce, nebyl takový blázen, že by čekal, že jej zde objeví. Nebyl proto překvapen, když našel trosky svého domova tiché a opuštěné. Jenže pak objevil ten orlí přívěšek a poznal, že zde chlapec byl. Potěšilo ho to jako malé dítě. A když přiletěl další rok, našel dokonce i chlapce. Strávili zde dva dny, během kterých mu vyprávěl o svém životě Železného orla, o tom, jak to chodí v hlavním městě a kde v těchto měsících slouží. Názvy těch míst chlapci jistě nic neříkaly, ale poslouchal se zaujetím a posunky vždy naznačoval, o čem se má Kev rozpovídat. Zajímal ho král, život griffonů, výcvik, všechno. Málokdy mluvili o tom, co se stalo předtím, než se do vojska přidal. Čas oběma utíkal a Kev měl pocit, že získal někoho blízkého. Možná byl i on pro chlapce nějak důležitý. Měl otce? Nejspíše ano, ale nemohl mu o něm nic povědět. Jednou v noci se Kev probudil a všiml si, že je chlapec vzhůru, sedí kousek od něj bedlivě jej pozoruje. Kev to pouto nechápal. Jemu chlapec dával strašně moc, protože byl jedinou hezkou věcí, kterou měl spojenou s tímto pro něj tak důležitým místem. Co dával na oplátku on chlapci, to netušil.

Dnes se sem vracel potřetí a podruhé zde na něj chlapec čekal. Stál na místě, kde nechával griffona, a usmíval se. Když přistál, rozběhl se a zastavil se tři kroky od něj, stále ještě bojácný a nesmělý. Za ty tři roky zesílil a trochu zmužněl. Kev si poopravil odhad jeho věku, nyní by ho hádal tak na dvanáct nebo třináct let. Ze Spára měl stále respekt a ani před rokem nepřijal nabídku posadit se mezi jeho křídla. Kev seskočil ze zvířete a pocuchal mu vlasy. "Zdravím, chlapče. Opravdu by mne zajímalo, kolik dnů tady strávíš čekáním na mne. Doufám, že kvůli tomu nemáš doma problémy." Chlapec se zašklebil a pokrčil rameny. "Ale jsem rád, že jsi tady. Půjdu teď domů. Půjdeš se mnou?"

Chlapec zvedl ukazovák a pokynem Steva zastavil. Otočil se k vaku, který měl na zemi, a vytáhl z něj pořádný kus syrového masa. Pak ukázal na griffona.

"To je pro něj?" Chlapec zuřivě přikyvoval a po tváři se mu rozlil šťastný úsměv. "Tak vidíš, Spáre. Odměna za to, že jsme se loni dělili o své zásoby my. Dej mu to," pobídl hocha a ten obezřetně položil maso na zem. "A teď pojď," zvážněl. "Víš, že tam musím jít."

Ruiny našli tam, kde vždycky, stejné jako celé ty roky, a na Keva znovu sedla melancholie. Jako duch se procházel mezi budovami a před očima mu znovu ubíhaly všechny ty vzpomínky, které zde zanechal, ale nepohřbil. Teprve po nějaké době se posadili zády ke Kevově domovu a chlapec začal loudit další historky.

"Dnes asi necháme Spára samotného," pronesl po nějaké době Kev a pohlédl k obloze, po které se blížila šedavá mračna. "Bude pršet a raději přečkáme pod střechou. Počítám, že sem ho nedostaneme, stromy jsou zde moc blízko a při přistání by si mohl polámat křídla."

Chlapec přikývl a Kev si všiml, že už nějakou dobu pošilhává po meči připnutém u jeho pasu. "Chtěl by sis ho prohlédnout?" Přikývnutí. Rozepjal pouto a vytáhl čepel z pochvy. "Ale opatrně. Není to hračka." Jílcem napřed jej podal klukovi do ruky a ten s ním začal zvědavě otáčet. Po čepeli přebíhaly slabé odlesky světla, které ještě dokázalo proniknout štěrbinou mezi mraky. Hruška meče byla vykována do nádherné podoby orla, jílec zdobený podobně laděnými rytinami. Chlapec na Keva pohlédl a oči mu jen hořely. O čem přemýšlí? Přemýšlí o tom, že chce být jako já? Sní celý rok, že se také stane Železným orlem? Hochův pohled sklouzl k jílci na jeho druhém boku.

"Podobná čepel," prohodil. "Když nejsme na griffonovi, bojujeme oběma rukama. No, myslím, že si to raději vezmu zpátky." Byl to zvláštní pocit, vidět svoji zbraň v rukou někoho cizího. Chlapec meč otočil a chystal se jej Kevovi podat také jílcem napřed. Pak ale ticho lesa prořízl hlasitý skřek. Spár. Nebyl to varovný výkřik, ani výkřik dravce na lovu. Znělo to jako zasténání, tlumené a bolestné. Podívali se na sebe. Chlapec odhodil meč na zem a rozběhl se k místu, kde zvíře zanechali. V Kevovi by se krve nedořezal. Zdržel se, když sbíral zbraň, ale pak hned vyrazil za chlapcem. Spárův sten se ozval ještě jednou, ale tentokrát zněl slaběji.

x-x-x-x

To, co našli, bylo děsivé. Psi se báli jít dál a pokoušeli se psovodům vytrhnout, až se s nimi musel jeden z nich vzdálit. Na paseku by zvířata stejně nevstoupila, ale vesničané věděli, že už se není čeho obávat. Jako ve snu šla Marie k tělu zvířete. Nikdy griffona z takové blízkosti neviděla, ale nyní už v něm žádná krása nebyla. Za života musel být nádherný, ale teď už to byla jen mršina, maso pokryté srstí a peřím. Nenesl žádnou známku zranění. Chvíli na něj fascinovaně hleděla. Vedle jeho těla byla kaluž krve, nepochybně místo, kde padl Železný orel. Zůstala zde ležet i jeho zbraň, nádherně ukovaný dlouhý meč. Byla to zbraň nepředstavitelné ceny, ale nechat si jej u sebe za těchto okolností bylo jako sám si přes hlavu přetáhnout oprátku.

Nikdo z nich se nezmohl na slovo. Marie, předák i oba zbylí psovodi se otáčeli kolem dokola a bez dechu si prohlíželi místo masakru.

"Myslíš, že tady najdeme nějaké odpovědi?" vyslovila Marie pochybovačně to, co se jim všem honilo hlavou.

x-x-x-x

Hoch na místo doběhl první. Spár ležel na zemi, jeho tělo sebou škubalo a chlapec už od něj pozpátku ustupoval. K zemi se snesla první dešťová kapka. Chlapec se otočil, popadl ho za rukáv a začal jím třást, v očích strach. Kev se mu ale vytrhl a pokračoval dál. Nedbal na opatrnost, nemyslel na to, že někde kolem se musí nacházet nebezpečný útočník, který složil jeho milované zvíře. Padl na kolena u jeho těla, stáhl si rukavici a položil dlaň na jeho kůži. Pod jeho vlastní pokožkou proudil život, ale dravec měl oči pevně zavřené a tělo se mu třáslo. Vůbec to nevypadalo dobře. Takhle vypadalo zvíře v posledním tažení. "Ne, to ne. Znova ne." Zase to místo. To prokleté místo. "Co je ti, kamaráde? Co se stalo?" Konečně si vzpomněl na opatrnost a ruka mu sjela k jílci meče. Pak si všiml, že mezi šedými pírky nad orlovýma očima je několik tmavších per uspořádaných do zvláštního tvaru. Ležel tam další přívěšek v podobě orla a na jeho levém křídle byla kapka krve.

x-x-x-x

Griffon nebyl jediným mrtvým. Naskytl se jim ještě mnohem strašnější pohled. O kus dál ležel chlapec, ve své smrti scvrklý a schoulený. Oči měl vytřeštěné k obloze a kolem bylo tratoliště nyní již zaschlé krve. Mohl zde být tak dva nebo tři dny, ale dravci se k němu nepřiblížili, aby se na něm nakrmili. Pach mrtvého griffona je bezpečně odehnal. "U všech bohů, co se tady mohlo stát?" zaklel předák. "Kdo jim to udělal?"

"A jak jim to vlastně udělal?" dodal lovec. "Rozsekaný Železný orel. Zabitý kluk. A griffon, kterýmu na první pohled nic není."

"Dokud se voják neprobere, tak nebudeme vědět nic," pronesla Marie zastřeným hlasem. V hrůze hleděla na mrtvého chlapce, ještě napůl dítě, a hrozivou ránu, která ho téměř rozsekla napůl, a zvolna v ní klíčilo strašlivé podezření. "Pokud se probere. A ty přemýšlej o tom, jak se tohohle všeho pro dobro naší vesnice zbavíme, pokud by to všechno dopadlo špatně."

x-x-x-x

Třesoucí se rukou amulet zvedl, nevěřícně se dotkl krvavé kapky a rozmázl si ji po ruce. "Shnije tady," ozvalo se za ním a navzdory svým vycvičeným reflexům byl zpomalený, jako kdyby se brodil bažinou. Jeho tělo nereagovalo, přestože bylo v očividném nebezpečí, jeho mysl nepracovala. Za ním však mohl promluvit jen jeden jediný člověk. "Nikdy se…" v zádech mu vybuchla ostrá bolest "…k Eharedovi neotáč…" Čepel nože byla vytržena z rány mezi lopatkami a vládu nad jeho tělem konečně převzaly válečnické reflexy. Prudce se otočil a uviděl za sebou chlapce s tváří zrůzněnou zlobou, v ruce zkrvavený nůž připravený k další ráně. Zbraň se snesla podruhé dolů. Jeho vlastní meč zasvištěl vzduchem.

x-x-x-x

Seděla u lůžka a sledovala jeho jemné rysy. Pomalu si dávala dohromady celý příběh tam, kde ostatní neustále přemýšleli o tajemných zabijácích toulajících se lesy. Sem tam mu uniklo nějaké slovo propalující se skrze jeho sny, které něco málo prozradilo. Ta rána, kterou měl chlapec přes hruď. To nebyla rána nožem. Takhle nezabíjeli lapkové, takhle zabíjeli vojáci.

"Udělal jsi to?" zeptala se a spalovala ho pohledem. "Zabil jsi to dítě?"

Neodpověděl. Stále se potácel na kraji propasti, na jejímž dně ležela jeho smrt. Už sebou ale tolik nezmítal. Jeho blouznění se změnilo v klidný vytrvalý spánek, ze kterého se občas snad i probíral, přestože neměl sílu mluvit.

"Co se stalo na té pasece?" zeptala se stěn svého domu.

"Chlapec," zachroptěl. Najednou viděla, že se na ni dívá a jeho oči jsou jasnější než kdykoliv předtím. Hlava se mu stočila na stranu a jejich oči se setkaly. "Jolano?" uniklo mu. "Jolanko. Kde to jsem?"

"V bezpečí," ujistila ho a pohladila po tváři. "Musíš odpočívat."

"Co ten chlapec?" trval na svém a upíral na ni naléhavý pohled.

"Bude v pořádku," pronesla a pečlivě sledovala jeho reakci.

"To je… to je dobře," hlesl a hlava mu klesla. "Já jsem vážně… nemohl jsem to zastavit. On nebyl němý… Nebyl, celou tu dobu. Celé ty roky tam chodil. Ten orel… Ten darebák. Ale jsem rád… jsem rád, že žije. Chtěl bych si s ním promluvit. Myslíš, že to půjde, Jolano? Řekl vám, proč to udělal?"

"Pšt," pohladila ho po havraních vlasech a napětím zadržovala dech. "To bude v pořádku. Ale řekni mi, jen krátce. Co jsi tomu chlapci udělal? Řekni pravdu. Jolaně bys přece nelhal, že ne?"

"Ohnal jsem se za sebe… nepřemýšlel jsem. Musel jsem to udělat. Prostě musel… je ale dobře, že žije, i když Spár…" Obličej mu zkřivila bolest a nenávist.

"Pšt," pohladila ho znovu a zaváhala. Zabil ho. Zabil to dítě. Bezbranné, obyčejné dítě. Démon s tváří anděla. A ona došla k rozhodnutí. "Napij se tohohle," přiložila mu po nekonečné chvíli k ústům dřevěnou misku s hořkou tekutinou. "Po tomhle usneš a všechno bude v pořádku." Jakmile poprvé polkl, už nebylo cesty zpět. Nemyslela ani zdaleka na něj, ale hlavně na sebe, svoji vesnici a toho mrtvého kluka.

x-x-x-x

Byla tam jen ona, předák a tři lovci, se kterými to místo objevili. Čím méně lidí bude znát podrobnosti, tím lépe. Na místě, kde skonal griffon, vyskládali vysokou hranici, na níž navršili ohromnou hromadu dřeva, chlapcovo tělo, všechno oblečení a mrtvé tělo vojáka. Do rána zemřel. Předákovi řekla, že se jeho stav v noci zhoršil a nejspíš jej nakonec zničila horkost a ztráta krve. Nikdo se na nic neptal. Byli vystrašení, ale svým způsobem se jim možná i ulevilo, protože situace teď měla i jednoduché řešení.

Jeho meč a další věci, které nemohly shořet, pečlivě zabalili do hadrů. Svrhli je do hlubin jeskyní dost daleko od vesnice, aby si je s nimi nikdo nedokázal spojit, i kdyby je v podzemí nakrásně našel.

Předák hranici zalil olejem a podpálil a všech pět se jich nekonečně dlouho dívalo do plamenů, které pohlcovaly všechny důkazy o tom, co se tady stalo. Museli počkat, aby i poslední zbytečky rozprášili, a schovali i kosti, hlavně ty zvířecí, někam, kde je nikdo nenajde. Marii se přitom pořád honily hlavou myšlenky, jestli to, co udělala, bylo správné. Vzít spravedlnost do svých rukou, pomstít se za smrt dítěte. Co by na jejím místě udělala Gharana? Opovrhovala všemi vojáky, ale tohle byl přece Železný orel, hrdina a legenda celého kraje. To díky jemu a jemu podobným dnes měli klid a Eharedové je nechávali na pokoji. Před dvaceti lety by se jejich vesnice stejně jako každá jiná osada v okolí Tolinaru musela třást strachem z toho, kde Eharedové zase udeří. Ale i Orli byli jen lidé a tenhle zabil dítě. V jejích očích nebylo většího zločinu.

Nad hlavou se jí znovu kupila těžká mračna. Byla snad ještě černější a děsivější než ta, z nichž se snášel déšť oné noci, kdy se u nich Orel objevil a přinesl bouři. Dokázala ji odvrátit tím, že vynesla rozsudek, ale bylo to nejtěžší rozhodnutí jejího života. Byl zkrátka vinen, jistě mnoha věcmi, a ona mohla jen přemítat, jaké další bouře ji ještě čekají. Ji, vesnici, Tolinar, krále, který se je snažil právě prostřednictvím Železných orlů uchránit před výpady ze sousední a mocnější Dhákie. Blížila se další válka? Bude muset činit další podobná rozhodnutí? Zhasnout svíci něčího života? Doufala, že ne. Protože když ji svou poslední větou znovu oslovil jako Jolanu, možná by v tu chvíli vzala všechno zpět. Možná.