Ukázka 1 - prolog

Dozrál čas na první ochutnávku z chystaného druhého dílu trilogie, který ponese název "V říši naděje". Světlo světa by měl spatřit na podzim a veškeré novinky se samozřejmě dozvíte na těchto stránkách, Instagramu či Facebooku. Pozor, pokud jste nečetli 1. díl, narazíte zde samozřejmě na dějové spoilery!!!!

Minul několik důvěrně známých dveří, kterými dříve procházel takřka denně, a zamířil k vrcholu věže. Tlumené světlo ozařovalo vždy jen několik následujících schodů. Zbytek točitého schodiště tonul v přítmí, které jen na okamžik zahnala záře svíce, aby jej stíny vzápětí znovu pohltily. Zhruba v polovině cesty začal zhluboka oddechovat a proklínal své stáří. Už dlouho takhle vysoko nebyl. V nejvyšších patrech se skladovaly nejstarší, ale i nejméně čtené svazky. Pokrok šel zkrátka kupředu. Magie i vědění se rozvíjely, základy byly dávno zvládnuté a přepsané do nových grimoárů oproštěných od archaických výrazů a filozofie nepřála starým směrům a nahrazovala je novými. Dávní učenci odpočívali v zapomnění a na kdysi obdivovaná díla se prášilo. Samotný Gharados nebyl v nejstarší části knihovny už možná pět nebo šest let.

Nyní ale konečně stanul u cíle své cesty. Musel se opřít o stěnu a trochu se vydýchat, ale vnitřní hlas jej poháněl, aby úkol splnil co nejrychleji a měl vše z krku. Nahmatal svazek klíčů a chvíli hledal ten správný. Třesoucí se rukou jej vsunul do klíčové dírky a za nesouhlasného skřípotu jím otočil.

Vyvalil se na něj chlad a zápach přípravků chránících knihy před plísní a vlhkem. Místností se táhly tři řady polic napěchované tlustými knihami stejně jako tenoučkými svazky. V pravém regálu se vyjímaly neuvěřitelně obsáhlé, za normálních okolností pozornost budící několikadílné řady encyklopedií s ohmatanými hřbety, ale pro ně zde dnes nebyl. Přistoupil k prostřednímu regálu a přejížděl očima vystavené spisy. Hledaná kniha měla jen málo stránek a její přebal byl z obyčejné tmavě hnědé kůže. Takových tu bylo plno a chvíli trvalo, než ji objevil. Jako kdyby se jí nechtělo na světlo. Byla zapadlá mezi dvěma většími svazky a zasunutá trochu dozadu. Pomalu, snad kvůli obavě, aby ji nepoškodil, ji vysvobodil z těsného sevření. Zvláštní, vzhledem k tomu, co s ní měl provést. Jenomže už od dětství mu byla ke knihám vštěpována takřka nábožná úcta. Byly zázrakem společnosti a svědectvím dávných dob, mnohem trvalejším a věkovitějším než člověk sám. Přelétl desky pohledem, ujistil se, že je to opravdu ona.

HERMIUS: KNIHA PROROCTVÍ

Jedna z tisíce podobných knih, které vyprávěly o budoucnosti a nevyhnutelném konci světa – poutavě, krutě, drsně, romanticky nebo zasmušile a osudově, vždy podle rozpoložení a povahy autora. I do jejích stránek byly jistě vepsány strašidelné pohádky pro dospělé, jejichž věhlas rostl s tím, jak se jedna nebo dvě historky vytržené z kontextu ostatních bludů nějakou zvláštní náhodou skutečně udály. Hermius byl nepochybně přesně takovým bláznem, který se snažil pomocí fantazie dosáhnout nesmrtelnosti.

Gharados kdysi přečetl několik podobných knih, tolik se lišících a přitom si k zoufání podobných, že ještě dnes musel kroutit hlavou nad ztrátou času, který jim tehdy věnoval. Hermiovy zápisky měly stránek žalostně málo. Autorova fantazie očividně nepatřila k nejbujnějším. Většina stran byla prázdných nebo jen zpola popsaných, jak mnohé myšlenky zůstaly nedokončené. Když klouzal očima po rukopisu plném škrtů, uvědomil si, že v rukou nedrží přepis, ale originál. Listoval dál. Tradiční tlachy – hlad, válka, povodně... Pro všechno by jistě našel v historii nějaký ekvivalent, ale ono zase nedalo tolik práce předpovědět, že na největším vodním toku království se čas od času stane nějaká živelná pohroma. Jedna jediná strana byla popsána hustěji než ostatní. Nech ji být. Nečti ji, jako kdyby mu zaznělo v uších. Očima přelétl první řádku.

"Ze severu přijdou. Lodě je vyvrhnou na pobřeží a v jejich stopách přijde druhý král – král duší. Rubáš bude jeho oděvem a mysl mu zatemní prožitá tragédie. Svět nepozná větší temnotu, než jakou bude plamen jeho očí, a spolu s ním přijde soumrak veškeré naděje. Jeho činy se stanou ztělesněnou zkázou. Staletí mrtvý stařec, ..."

V místnosti se ochladilo, odněkud zavál vítr a plamínek voskovice se zatřepetal a zhasl. Jedno ze střešních oken muselo být otevřené. "Nečti ji," zaznělo místností, tentokrát jasně a zřetelně. Hlas z jeho snů. Ačkoliv už Gharados zažil mnoho a zahrával si i s tajemnými vědami, hlas muže, který k němu mluvil v úplně prázdné místnosti, ho naplnil děsem. Vrátil se na chodbu a svíci znovu zapálil o pochodeň. Knihu měl stále s sebou, prstem si držel onu stránku založenou. Neodolal.

"...ze západu čekejte pomoc, záchranu, která zhoubou se stane. Oceán se vzedme, řeky se rozlijí, nastane vláda plamenů, pohrom a krve. Válka rozdrtí život všechen, lidskou rasu vyhladí. Znamení se obrátí a vaše přání se stanou vaší zhoubou. Tehdy nadejde poslední..."

Samozřejmě, jak jinak. Vždycky to končí v plamenech, pohromách a krvi. Ale proč měl najít právě tuhle knihu? Proč zrovna tuhle jednu mezi stovkami dalších? Hermius zemřel před dvěma nebo třemi staletími. Opět se vrátil do náruče snu, který ho sem dovedl, a znovu si vybavil jeho útržky. Hypnotický pohled cizince s dlouhými bílými vlasy, jeho šepot, tak podmanivý. Prý mohl rozhodnout o mnohých osudech. Bylo to hloupé uvažování pošetilého starce v posledních měsících života přesvědčeného o vlastní důležitosti, jenomže Gharados už viděl zázraky a prožil sny, které se splnily. Tehdy. Dávno, tak dávno. Když byl ještě mladý. Ztěžka si povzdechl. Neměl tu knihu číst. Měl udělat to, kvůli čemu přišel, a jít spát. Poslechnout hlas.

Stejně to byly jen bludy. I kdyby někdo mohl v jakési předtuše spatřit blízkou budoucnost, nemohl přijmout, že bylo možné vidět budoucnost vzdálenou třeba dvě staletí. Tolik toho záleželo na tolika různých věcech. Například na tom, jestli bude dnešního večera kniha zničena nebo ne. A pokud se jej sny snažily přesvědčit, že je nebezpečná, nebezpečnější než všechny války světa a než epidemie a mor, tak ať. Stejně nebude nikomu chybět. Dlouhá desetiletí hnila v nejvyšším poschodí boranijské knihovny, kde ji nikdo nevzal do ruky celou věčnost. Vytrhl hrst listů z kožené vazby, protože ta by hořela jen těžko, a přiložil ji k plamínku svíce.