Ukázka 2 - úryvek ze 3. kapitoly "Krev na rukách"

Jeden konec obchodní cesty táhnoucí se pohraničím vedl na sever skrze divoké hory a průsmyky do zdánlivě nepřekročitelné Pustiny a spojoval království se vzdálenými zeměmi na severu. Druhým směrem silnice procházela stále úrodnějšími nížinami království až daleko na jih k pobřeží Azurového moře, kde se jako perla vyjímalo největší a hlavní město říše Erida. Čas od času sem chodívali, aby si zajistili jídlo, peníze či užitečné zboží a aby popíchli správce Kristena. Jenže teď zde mokli již pět dní v kuse, aniž by se objevil jediný pocestný. Všechno kolem se změnilo v lepivé bláto, z oblohy se snášely neutuchající provazce deště smíchané s mrznoucím sněhem a nezdálo se, že by se počasí mělo umoudřit.

Na výpravu vyrazili jen ve čtyřech – Frederik, Derek, Alton a Enghar. Dennis s Gregorem zůstali v táboře a spolu s nimi také Brattis s Damianem – dva spolehliví venkované, které si našli na začátku jara. Nebyli to bojovníci, jejich úkolem bylo starat se o ne zrovna malé hospodářství.

Vedle Frederika se neslyšně posunula postava Starého Altona, který se vrátil z obhlídky severní části cesty. "Pořád nic," oznámil. "Šel jsem skoro až k Bílému průsmyku, ale na nikoho jsem nenarazil. Z té strany celý dnešek nemůžeme čekat ani nohu."

"Nechápu, co se tady děje," zabručel Frederik. "Až průsmyky zapadnou, nedostane se sem už jedinej povoz. Touhle dobou přece bývá obchod nejčilejší. Už jsi to říkal Derekovi?"

"U něj jsem byl jako u prvního. Taky tomu nerozumí. Doufal, že během tří dnů si vyhlídnem nějakou slabší karavanu a touhle dobou budem na cestě domů." Poslední větu mu přerušil záchvat kašle.

"To my všichni. Ale jediný, co tady chytneme, bude tak zápal plic. Počkej tady, já s ním promluvím. Je nejvyšší čas to tady zabalit a vrátit se do hor."

"Hodně štěstí," ušklíbl se Alton s plnou pusou, protože se začal krmit ztvrdlou plackou. "Už jsem to zkoušel, ale je to paličatej mezek. Bez kořisti prý neodejdeme."

Frederik našel Dereka opřeného o kmen stromu na druhé straně cesty. "Už jsi mluvil s Altonem?" zeptal se ho.

"Mluvil. Ze severu se nikdo neblíží. Musíme počkat, jestli někdo nepojede z vnitrozemí."

"To je marný. Na sever touhle dobou přece nikdo nejezdí."

"Zima začala brzo," namítl Derek. "Někoho to muselo zastihnout na cestách. Máme jen smůlu a chytli jsme hluchý místo."

"To ale může trvat moc dlouho a Alton i ty jste už pořádně nastydlí. Chytíte něco mnohem horšího, když se tu budem dál válet v bahně a v dešti."

"Moje nemoci ti starost dělat nemusí, chůvu otec propustil, když mi bylo osm. Nevím, proč bys teď měl ty zaujmout její místo." Úsměv obrousil ostrou hranu jeho slov. "Neodejdeme, dokud nebudeme mít nějakou kořist. Potřebujeme ji."

"Tak nutně ne," nedal se Frederik a snažil se udržet lehký tón, i když to v tomhle psím počasí bylo těžké. "Moc dobře víš, jak vypadají naše zásoby. Zimu nějak přečkáme."

"Ale co když bude stejně dlouhá jako před třemi lety? Až nám všechno dojde, bude pozdě na to lovit někoho na cestách," trval Derek na svém.

"Už bysme si mohli přestat hrát, ne? Oba víme, že ti nejde o kořist, ale o to někoho dostat. Ty nechceš kupecký povoz s rodiči a dvěma vyděšenýma harantama. Ty chceš karavanu s vojenským doprovodem."

"Tobě lhát nemusím. Víš, jak to je," přiznal Derek. "Na tu první karavanu si prostě počkáme. Pokud to budou obyčejní kupci, jen je vystrašíme a pobereme, co budeme moct. Osobně ale doufám v nějakou výpravu z Addhidy. Když při tom získáme jídlo nebo peníze, bude jen dobře, ale pro mě je teď mnohem důležitější dostat někoho z Kristenových lidí. To jen aby mezi námi bylo jasno."

"Já ani Alton to tak nevidíme. Chceme se vrátit."

"Tak se běž zeptat Enghara. Jestli se ti podaří ho přesvědčit, budete na mě tři a já vás rád poslechnu."

"Enghar je ještě větší blázen než ty. Ten to tady nevzdá."

"Tak v tom případě není co řešit, ne? Je to dva na dva a já jsem tu pořád ještě velitel."

Frederik zaťal zuby a chystal se odejít, ale Derek jej ještě zastavil. "Pravda je, že zásoby potřebujeme. To, že se mi zrovna chce sejmout nějakýho vojáka, je možná druhořadý, ale proč to nespojit? Opravdu ti to musím vysvětlovat? Ty jsi to taky chtěl toho rána v jeskyni, když jsme spolu mluvili. Ty jsi mi tehdy připomněl, kým jsem byl a mohl být – baronem Terelym s hradem, pozemky, poddanými a nějakou hodnou ženskou vedle sebe. Teď jsem jen otrhanec ležící v příkopu u cesty a za to někdo zaplatí."

"Co ti na to mám říct?" pokrčil Frederik rameny. "Tím, že tady proliješ krev, něco změníš? Domů se vrátíš jako stejný otrhaný špinavec, jakým jsi teď. Jo, před pár dny jsem byl taky pěkně namíchnutej, ale už mě to přešlo. Ti vojáci, co možná přijdou s nějakou karavanou, budou jen obyčejný kluci jako ty a já. U pevnosti tvýho táty nejspíš nikdy nebyli."

"Ale slouží jemu."

"Sakra, Dereku," rozčílil se Frederik. "Terely je dneska už jen jméno lupiče, na jehož hlavu je vypsaná odměna. Žádnýho barona. A to v jeskyni byla jen hra, aby se ti zvedla nálada. Udělal jsem to, abys zapomněl na ten pitomej sen, co se ti zdál. Zapomeň na pomstu. Ten parchant Kristen ani král se nikdy nedozví, jak jsi zemřel, pokud nenecháš vojáky, aby tě dostali, odvlekli do Addhidy a tam tě sťali před celým městem. Vsadím se s tebou, o co chceš, že kdyby se krále dneska někdo zeptal, kdo je to Derek Terely, už si to ani nebude pamatovat."

Derek na něho hleděl ze země a v jeho obličeji se nepohnul ani sval. Frederik čekal, že také vybuchne nebo ho pošle pryč, ale nic z toho se nestalo. "Skončil jsi?"

"Skončil."

"Takže moje poslední slovo zní: zůstáváme tady, dokud se přece jen někdo neobjeví."