Ukázka 3 - úryvek z 6. kapitoly "Královna"

Jeho kroky se v podzemních prostorách rozléhaly ozvěnou a někde v dálce odněkud někam slabě tekl proud vody. Netušil, jak hluboko pod palácem se nachází, ale bylo to děsivé prostředí, tísnivé a hrůzu nahánějící. Schodiště se klikatilo a nořilo do stále větší hloubky, až měl Luttig pocit, že se musel dostat hluboko do útrob kopce, na němž palác stál. Jeho cesta se však již chýlila ke konci. Převzal od strážného pochodeň a sám dychtivě posvítil na dveře, aby je druhý strážný mohl odemknout.

Zpoza nich se vyvalil zápach plísně a vlhkost, ale Luttig neochvějně vstoupil dovnitř a procházel kolem zamřížovaných cel.

"Která z nich je jeho?" zeptal se.

"Předposlední vlevo, Veličenstvo," zněla odpověď a Luttig k oněm dveřím bez váhání zamířil. Lehce kopl do mříže a posvítil do nitra kobky. V ní se na zemi choulilo tělo muže.

"Vstaň," poručil.

Postava se pomalu zvedla a mhouřila oči do nepříjemného světla rozbíjejícího temnotu jejího vězení.

"Pojď blíž."

Muž znovu poslechl a přišoural se k mřížím, takže od sebe stáli takřka na dosah ruky. Mříž mezi nimi však byla nepřekročitelnou hranicí, hranicí, která oddělovala světlo a tmu, život a smrt.

"Nechte mne s ním o samotě," prohodil král přes rameno a strážci na okamžik zaváhali, ale pak se otočili a vzdálili. Od neozbrojeného muže za mříží snad králi žádné nebezpečí nehrozilo.

Když osaměli, pronesl Luttig jediné slovo, na němž záleželo. "Proč?"

Kapitán Hardent, dnes již bývalý velitel stráže, na něj hleděl přimhouřeným okem zbarveným domodra a nic neříkal. Ticho se táhlo.

"Já chci vědět proč," zopakoval Luttig rozkaz. "Byl to tvůj král. Byl jsi velitelem jeho strážných déle než pět let."

"Protože Trenodur," odvětil voják potichu. "Přiznal jsem se, ne? Tím je vše vyřešené. Obvinili mě ze zločinu, bili," ukázal předloktí se seškvařeným masem, "pálili mne. Člověk se pak snadno přizná k lecčemus. Takže jsem spiklenec a pomáhal jsem Ilványmu."

"Je to všechno pravda?" prohlížel si Luttig jeho děsivě vyhlížející jizvy. "Pomáhal jsi jej zavraždit?"

"Je to zapsané v záznamech," ušklíbl se Hardent. "Takže to musí být pravda."

"Učil jsi mne šermovat," pronesl Luttig nejistým hlasem.

"Učil jsem vás šermovat," přikývl Hardent netečně.

"Ztupenými zbraněmi. To jsem byl ještě malý chlapec, ale měl jsem tě rád a otec taky. Vždy jsi se ke mně choval laskavě a strávili jsme spolu spoustu času. Ty…"

"…nejsi člověk, který by při vraždě dával přednost jedu," dokončil Hardent za něj. "Také vám to nedává smysl, že, princi? Vlastně už králi. Ale jakýkoliv titul nyní nosíte, světlo do té záležitosti nevnese."

Luttig si přendal pochodeň do druhé ruky a dál hleděl na Trenodurem obviněného zrádce. Vše to bylo velmi nepříjemné a nejen kvůli tomu, kde se nacházel. Najednou by nejraději celu odemkl a pustil muže ven. "Trenodur říká, že má důkazy," namítl.

"A vy jste je již viděl?" odpověděl voják otázkou.

"Ještě ne," přiznal popravdě. "Chtěl jsem nejdříve vidět tohle místo."

"Tak se s nimi seznamte," poradil mu voják, jehož obličej hrál všemi barvami. "Důkladně a udělejte si vlastní názor."

"Udělám," přikývl. "Ale pokud je shledám dostatečnými, kapitáne, vlastnoručně se postarám o to, abys trpěl ze všech nejvíc."